Tak jakej byl 2017?

Strašně jsem doufala, že se mi během svátků podaří urvat nějaký ten čas na sváteční psaní a ještě těsně na konci roku sepsat shrnutí uplynulého, ale… s tím časem na psaní je to prostě tragédie. Vlastně se snad i těším, až (v nedohledné budoucnosti) dopřekládám knihu a dám si třeba i na chvíli od překladu oraz… abych si mohla užít ten pocit, že volný čas, čas po práci, je opravdu jen a jen můj. Pak i k tomu blogování snad budu usedat častěji a bez výčitek svědomí.

Každopádně rok 2017 byl naprosto neuvěřitelnej. Byl to pro mě rok, kdy se toho stalo strašně moc a všechno to byly úžasný, pozitivní změny, plnění přání a snů. Ale tím, jak se jich nakupilo tolik do jediného roku, jsem si asi leckteré nevychutnala tak, jak bych si asi přála. Byl to taky rok plný stresu, vyčerpání a přepracování. Každopádně rok, co stál za to se vším všudy.

V lednu jsem začínala jako živnostnice vydělávající si na pravidelné platby výukou angličtiny v jazykovce a doplňkové příjmy tvořily překlady knih. I když mě vlastně obojí bavilo, byla to poměrně vražedná kombinace a věděla jsem, že pokud budu časem s učením moct skončit, bude to dobře.

To se povedlo v únoru, kdy jsem se poprvé v životě nechala zaměstnat a na půl úvazku se ze mě stala redaktorka. Sice redaktorka textová, k čemuž jsem neměla žádnou velkou průpravu, a bylo to v podniku, s nímž jsem tak úplně nesouzněla, ale čert to vem! Strašně se mi ulevilo a i když jsem na tomhle místě pobyla jen krátce, jsem za tu možnost vděčná. Kdyby se mi ještě během zkušebky nepodařilo dostat na mé vysněné redaktorské místo, klidně bych tam pracovala dál a byla za to ráda.

Od května jsem tedy změnila působiště, poloviční úvazek vyměnila za plný a textovou redakci za žánrovou. Do toho samozřejmě ještě stále překlady beletrie – květen, červen a půl července byly naprostý masakr. Často jsem dělávala do jedné, do dvou do rána, abych pak v osm vstala, hodila do sebe snídani a naklusala do redakce. Rozhodně jsem minimálně u překladů neodvedla takovou práci, jakou bych bývala ráda, ale naštěstí nejsem takový vnitřní perfekcionista, abych si vyčítala, že jsem trochu ošulila brak (a ještě buď blbě placenej, nebo placenej sice líp, ale zase pozdě).

Aby toho nebylo málo, ve stejnou dobu začaly intenzivnět naše svatební přípravy. Chvílemi jsem z toho byla dost na prášky, ale nakonec se to všechno povedlo na jedničku. Pokud byste snad někdy něco takového řešili, moje zkušenost praví – nestyďte se zaplatit si koordinátorku, pokud je na to v rozpočtu místo. Když si vyberete tu správnou, neuvěřitelně vám to uleví. Tohle rozhodnutí považuju za jedno z nejlepších, co jsem ohledně přípravy svatby udělala. Jsem moc ráda, že i přes spousty obav jsme si to nakonec všichni užili a máme na co vzpomínat.

Hned po svatbě jsme vyrazili na svatební cestu a bylo to přesně to, co jsme potřebovali. Udělat tečku za uspěchaným, upracovaným obdobím, nabrat síly, užít si jen sami sebe. Hodně chodit na čerstvém vzduchu, nemuset vařit ani uklízet. Stoprocentně si odpočinout. A taky jsme si konečně mohli odškrtnout jednu položku z cestovatelského wishlistu – na Šumavě jsme byli poprvé, ale rozhodně ne naposled. Pak nás čekal jeden týden expatění, kdy jsme denně do Brna jezdili z Bystřice (tam jsme „hlídali“ dům mých rodičů a oblažovali svou přítomností naše zviřátka). Bylo to vlastně strašně fajn, prodloužili jsme si to období soukromničení (protože, ač se to teď už zdá neuvěřitelné, stále jsme bydleli s třemi dalšími lidmi ve studentském bytě), vychutnali si mírnější podobu léta a božský vysočinský klid.

Pak už jen jeden týden spolubydlení a hurá do vlastního! Vždycky jsem počítala s tím, že budeme léta letoucí bydlet v podnájmu, začneme nějakou mrňavou 1+1 a dají-li zaměstnavatelé, časem se snad přesuneme do něčeho většího a použitelnějšího. Nakonec to všecko dopadlo úplně, ale úplně jinak a vždycky, když se nad tím zamyslím, tak mi to hlava tak úplně nebere. Bydlíme v rodinném domě se zahradou v krásném, moderním a velkém bytě v patře. Stěhování bylo trošku hektické, jak už to tak bývá, ale všechno důležité už jsme tu měli. Postupně jsme si to tu dovybavili přesně podle našich chutí (IKEA rulez) a dnes už nám tu nic nechybí. I tak bylo ale zařizování domácnosti velkým tématem podzimu a pořád se ještě sžíváme s tím, co taková péče o dům znamená.

Už od září nám navíc společnost v bytě v přízemí dělá můj brácha s přítelkyní a jejich kocíkem, což je naprosto úžasné. Neuvěřitelně mě těší, že tu s námi bydlí někdo, kdo je nám tak blízký, a taky mám radost, že se s bráchou můžeme vídat, kdy se nám zachce. Kromě toho jsme si během podzimu taky pořídili dva kočičí kámoše, Alfonse a Hildu. Jsou naprosto skvělí, mazliví, hraví a někdy taky docela draví. Každý z nich nám čas od času trochu zvedá tep (Alfons nám rád nechává hromádky na chodbě, Hilda zase všude leze, ráda kouše a vystrkuje drápky), ale naprosto je zbožňujeme a už si to tu bez nich vůbec neumím představit.

Taky jsme si těsně před koncem roku ve sklepě udělali posilovnu, což je zase splněný sen mého drahého. I já se tam čas od času ocitnu, takže to není úplná man cave. Velice mě pobavilo, když mě tam tuhle muž lákal slovy: „Půjdeš si se mnou zacvičit? Můžeš si tam zapálit vonnou svíčku a vybrat si svůj playlist.“ On prostě ví, jak na mě <3. A jsem ráda, že tuhle možnost máme, protože cvičení potřebuju jako sůl a když už něco takového doma je, výmluvy proč necvičit se hledají poměrně těžko.

Díky přestěhování jsem se taky začala trochu víc zajímat o to, kde vlastně bydlíme a co se tam děje. Naším novým domovem jsou brněnské Židenice a hodně mě baví objevovat, co všechno tu je, co všechno se tu děje a jak k tomu třeba můžu přispět i já. Nikoho asi nepřekvapí, že mě dost zdrtil výsledek podzimních parlamentních voleb a zrovna jedna židenická zastupitelka pro mě byla konečným impulsem, abych se rozhodla sama trochu angažovat. Tak jsem vstoupila do strany. Ještě pořád jsem z toho vyjukaná a rozpačitá a nevím, jak a na kolik se vlastně budu zapojovat (moje občanské já křičí – NAPLNO!, moje introvertní já křičí – COS TO PROVEDLA???), ale minimálně na komunální úrovni mi to prostě dává smysl. Není mi jedno, co se děje kolem mě. V roce 2017 se mi splnila spousta snů a dosáhla jsem na některé věci, o kterých jsem si snít ani netroufala. Tak mi přijde jedině fér, že se budu taky snažit a nějakým způsobem zkusím vrátit trochu toho, čeho se mi dostalo.

Bylo by toho ještě spoustu, o čem bych se mohla v souvislosti s loňským rokem rozepsat, ale věřím, že to nejdůležitější už jsem zmínila. Teď jen doufám, že rok 2018 bude zase pozitivním a šťastným nejenom pro mě, pro moji rodinu a přátele, ale tak nějak pro všechny. A budu moc ráda, když mi napíšete, co hezkého v uplynulém roce potkalo vás.

Reklamy

Předvánoční meditace

Tak jsem dneska před rodiči zmínila, že si někdy pohrávám(e) s myšlenkou zaplatit si jednou týdně paní na úklid. Mamka se podivila, jestli si to s našimi nevelkými platy můžeme dovolit. Taťka poznamenal něco v tom smyslu, že to je teda pěkná lenost. A krásně tím nahlas vyslovili přesně to, co mě užírá taky. Ale zároveň mě v tu chvíli napadla výstižná odpověď – vždyť já mám přece dvě práce! A jestli mám něco z toho výdělku utratit, abych měla víc klidu a času pro sebe a pro ostatní, tak s tím teda nemám ale ani nejmenší problém. Nehledě na to, že času na druhou práci mi šúrování našeho poměrně rozlehlého obydlí dost ubírá… a pak nestíhám, jsem nervózní, však tenhle kolotoč už moc dobře známe. Tak to jen taková poznámka na okraj, že někdy i kritika nebo věci, co nechcete slyšet, můžou bejt k něčemu dobrý.

Jinak je to doma super, ale taky je to nikdy nekončící práce a zařizování. To-do list zdá se být úplně nekonečný. Dala jsem si takový malý závazek, že bych do konce roku chtěla mít už úplně všechno vybaleno, uklizenou pracovnu a přivrtané všechno, co je potřeba přivrtat. A jsme zase u toho – kde na to vzít čas a nekrást? Čím dál víc se totiž utvrzuju v tom, že nejlíp pracuju, když mám před sebou celý volný den a můžu se do úkolu pořádně ponořit (a případně bez výčitek zařadit i přestávky). Neumím si krást půlhodinku tady, čtvrthodinku támhle a vytvářet v těch chvilkách něco hodnotného, ať už je to překlad, úklid nebo pořádné jídlo. Jasně, za krátkou chvíli se dá taky leccos zvládnout – pověsit nebo sesbírat prádlo, uklidit linku, zavolat babičce… jenže barák takhle prostě neuklidím.  A těch delších časových úseků nezaplněných prací nebo návštěvami či socializací se mi zoufale nedostává. (Jen pro pořádek, jasně, že neuklízím furt jenom já, v tomhle jsme si s mužem rozhodně rovnocenní. Ale myslím, že to má docela podobně. Prostě i ve dvou je to zápřah.)

Nechci si tím ani v nejmenším stěžovat – naše bydlení je úžasný, naprosto senzační a miluju ho. Všechno opravdu důležité už máme zařízené, největší radost mi udělala bez debat spížka, díky níž už jsem nemusela skladovat zásoby v krabicích na schodech, kupříkladu. Máme skvělý vestavěný skříně, kam se mi konečně vejde všechno oblečení, které jsem taky finálně protřídila a můžu s hrdostí říct, že už tam není ani jeden kousek, co by mi neseděl nebo se mi nelíbil. Neříkám, že je to nějaká capsule wardrobe, ale myslím, že tam nejsou žádné vyložené zbytečnosti a skoro všechno jsou to taky kvalitní kousky, o kterých doufám, že mi vydrží ještě pěkných pár let. Leda bych zase zhubla, ale to si myslím se s mým sedavým životním stylem asi fakt nestane, pěší cesty do práce a domů to nevytrhnou.

Na začátku prosince mě naprosto nadchlo počasí, alespoň na chvíli ochutnávka zimy jak se patří. Hned mě z toho chytila vánoční nálada a snažím se ji pěstovat, i když už je sníh zase pryč a teploty se pohybujou i nad nulou (bórink, ale když se zamyslím nad tím, kolik lidí se před zimou nemá kam schovat, tak vlastně díky bohu za tu nudu). V práci jsme měli už dva vánoční „teambuildingy“ (jak to vtipně nazvala paní ředitelová), ve skutečnosti jde ale o to, že se pár bab sejde, pije vajno a plete věnce nebo peče cukroví. Ale bylo to taky super, s cukrovím jsem jenom pomáhala, ale věnec jsem si uvila vlastní a myslím, že se mi i povedl. Vzhledem k tomu, že se o mě léta proslýchá, že mám obě ruce levý, a obecně se považuju za manuálního břídila, mě i ten blbej adventní věnec strašně těší. V týdnu k němu přibyl i stromeček v květináči a dokonce už přežil nálet našich kočičáků. Kteří nám kromě občasných hromádek, když se jim zrovna nelíbí stav kočičích toalet, dělají jenom samou radost. Do toho pořád vyhrávám nějaké koledy a vánoční písně, momentálně Stingovo If On A Winter’s Night, což je, pokud to náhodou nevíte, to nejlepší zimní album vůbec.

Jestli se vám zdá, že je tenhle příspěvek takovej nenaloženej, tak se omlouvám. V úterý mi trhali osmičku, v puse mám asi čtyři stehy a po večerech mě to vždycky bolí nejvíc. A přede mnou vyhlídka tak akorát na vaření, protože zítra v práci něco jíst musím, že jo. Ale říkala jsem si, že už jsem strašně dlouho nepsala na blog a i kdybych měla psát úplný koniny, že fakt musím. Protože ono to psaní vážně strašně pomáhá. Skládat si ty střípky každodennosti, radovat se, stěžovat si, nechat prsty lítat po klávesách a někdy se až divit, co z toho všechno vyleze. Takže takhle já jsem se měla v půlce prosince 2017 – s bolavou pusou, málo časem, momentálně lehce v nenáladě, ale obecně neuvěřitelně spokojená. V útlumu, ale v pohodě. Tak doufám, že to máte podobně!

Můj den

Brzké nedělní odpoledne. Já a obě kočky, Alfons a Hilda, ležíme v peřinách. Mám svůj den. Takový ten, kdy mě nad ránem vzbudí příšerné bolesti v podbřišku a já si jako vždycky vyčítám, že jsem si hrála na hrdinku a nevzala si růžovou pilulku preventivně už před spaním. Takový den, kdy po dvou příjemných, ale zároveň vyčerpávajících návštěvách jsme doma jen my dva. Den, kdy toho spoustu můžu, ale vlastně nemusím vůbec nic. Den v těsném závěsu po mých sedmadvacátých narozeninách, první, v němž mám trochu prostoru na utřídění myšlenek. Je to prostě můj den se vším všudy, v každém slova smyslu.

Když se ohlédnu o rok zpátky, těžko věřím, co všechno se za tu dobu změnilo. Sedmadvacátý rok byl pro mě šťastný rok. Ten nejšťastnější. Žádost o ruku. Nová práce. Svatba. Nové bydlení. V tomhle roce jsem se, alespoň navenek, přehoupla z člověka na prahu dospělosti v plnohodnotnou dospělou. Vnitřně mám pocit, že jsem úplně stejné pako jako vždycky, jen teď chodím dřív spát. Pořád prokrastinuju před věcmi, u kterých si nejsem jistá, jak na ně. Pořád mluvím sprostě a čas od času mám chuť udělat na veřejnosti ostudu. Někdy ji taky udělám, ale to už většinou plánované není. Ještě stále nosím pyžama s obrázky. Pořád se ještě musím kopat do zadku, abych se socializovala, někdy zapomínám odpovídat na smsky a zprávy a málo volám babičce. Pořád se nedovedu dokopat k pravidelnému cvičení, ale taky si pořád nalhávám, že to jednou zvládnu. Třeba až si ve sklepě zřídíme tu posilovnu… Prostě jsem to pořád já, jen taková klidnější. Jsem strašně šťastná a spokojená, ale někdy úplně nevím, jak s tím naložit. Nemám pocit, že bych se o to nějak zvlášť zasloužila a ve slabších chvilkách přemýšlím, kdy a jak se to pokazí. Ale pak si řeknu, že tímhle se nemá cenu strašit.

Ono na nějaké strašení se stejně není čas. Naznala jsem, že zaměstnání na plný úvazek je neslučitelné se životem. Následně jsem také naznala, že zaměstnaní lidé, co mají děti, buď permanentně jedou na koksu, nebo někde čórli Hermionin obraceč času. Nebo jim možná v porodnici někdo prozradí nějaký veliký tajemství, který je před námi ostatními pečlivě střeženo. Nevím. Nerozumím. Každopádně krom toho koksu bych to klidně brala i teď, bez svišťů. Zvládnout toho víc než jen přesun do práce, práci, přesun z práce, trochu toho upratání, uvaření večeře a usnutí po pár stránkách z knížky by mi vůbec nevadilo. Znám lidi, kteří ještě k tomu stíhají chodit do hospod, do divadel, na koncerty, pěstují bohatý společenský život a mají i jiné volnočasové aktivity než spánek. Klobouk dolů, přátelé! Neřízeně vám závidím a chci znát vaše tajemství! Naštěstí mám milé kolegy, kteří vždy vše dovedou umístit do správné perspektivy. Na mou stížnost, že nestíhám ve volném čase číst nic jiného než komiksy, Jiřina povídá: „Taky bysme mohli pracovat šestnáct hodin denně. V čínských dolech. A na to čtení bysme ani neviděli. Ale ono by to bylo stejně jedno, protože děti z čínskejch dolů stejně číst neuměj.“ [volná parafráze] Ještě se nestalo, aby problém prvního světa nevyřešila trocha černého humoru.

Takže takhle já to teď mám. Spokojeně a pohodově se den po dni prodírám dospělostí a pátrám po tom, jak to dělat lépe a efektivněji. Jsem ne-u-vě-ři-tel-ně nudná. Ale kupodivu už nemám pocit, že je to problém. Ta každodenní nuda-nuda-šeď-šeď mě vlastně momentálně dost baví. A až nebude? Věřím, že si zase nějak poradím.

Svatební

Real shit

Některé ženy si prý svůj svatební den představují a vysnívají odmalička. Já si představovala spoustu věcí – že se stanu zakladatelkou dívčí verze klubu Rychlých šípů (to totiž ještě nebyly Záleskautky), že napíšu bestseller, že budu lepší šermířka než kluci nebo že budu stát v čele slavné metalové kapely. Sny o nadýchaných bílých šatech a třípatrovém dortu se tam už nějak nevešly. Jenomže pak mě napadl ten nejgeniálnější nápad mýho života – požádat svého drahého o ruku – a já byla totálka nepřipravená. Clueless. Vezměte dva introverty s lehce subverzivními sklony a nechte je, aby uspořádali společenskou událost, kde budou v centru pozornosti. Zní to jako noční můra. A podle toho jsem naši svatbu taky viděla. Něco takovýho přece nemůže dopadnout dobře…

Ale ono to dobře dopadlo. Vzali se. A bylo to krásný!

Tedy, nebudu tvrdit, že svatební přípravy byly procházka růžovým sadem. Mám takové podezření, že i přes to, jak politici vehementně řeční o důležitosti tradiční rodiny, v České republice probíhá tajná operace s názvem „Svatební sabotáž“. Jak jinak si vysvětlit tajnůstkářské praktiky některých matrik a to, že oddávají jeden den v měsíci? Domluva termínu a místa byla bez přehánění ta největší pain in the ass celého našeho svatebního podniku. Naše svatba navíc nepatřila do ranku z nejtradičnějších, takže najít to, co bychom rádi, bylo často poměrně obtížné. Přidejte si někdy jen tušené, jindy nahlas pronášené pochybnosti o tom, jestli jsou vaše skvělé svatební nápady (veganské občerstvení, žádný přípitek, žádné hry ani žádný zasedací pořádek, modré šaty pro nevěstu,…) co k čemu, a máte zaděláno na pořádnou otravu. Naštěstí tohle všechno ale vyvažovalo to, že jsme si byli jistí tím, co chceme, a rodina i přátelé, i přes občasné pochyby, nám vždy ochotně pomohli. Úspěch celé akce, koneckonců, stojí na několika málo faktorech – láska snoubenců (veeeeeeeelká fajfka), dobré jídlo (rozhodně fajfka) a dobrá společnost (jasná fajfka). Jako bonus navíc hrála i dobrá hudba a takovýhle podnik už prostě musí dobře dopadnout. Zvlášť, když se nám poměrně těsně před svatbou navíc povedlo ulovit skvělou koordinátorku, která za nás s úsměvem na místě všechno nachystala, takže jsme to měli bez práce. Svatební veselí může započnout!

Navzdory očekávání jsem v den D nebyla vůbec nervózní. Vizážistka odvedla skvělou práci, šaty mi sedly snad ještě lépe, než když jsem si je kupovala, ženich vypadal úžasně a nevypadalo to, že by se chystal na poslední chvíli prchnout. Co víc si přát? Ze svatebčanů před obřadní síní sálala pozitivní energie a ani pálící sluníčko nás nezdolalo. Netrvalo dlouho a najednou už jsem se svými rodiči procházela uličkou k oltáři. Co mi v té chvíli běželo hlavou? „Neřvi, neřvi, protože jestli se teď dojmeš a začneš brečet, tak prořveš úplně celej obřad a nepřestaneš až do rána.“ Vytrvala jsem. Pan oddávající nás mile překvapil, když si nás ještě před obřadem trochu vyzpovídal a nabyté informace krásně zúročil při proslovu, při kterém nám nejenže nebylo trapně, ale dokonce jsme se i pobavili! Pak ta dvě sladká slůvka „ano“, prstýnky, líbačka (no dobře, pořádnou líbačku jsme si nechali až na později, aby nás u toho nikdo neviděl), podpisy (přičemž jsem to zvládla nezprasit a podepsala jsem se novým jménem správně hned napoprvé, yasssss!) a dokonce i přípitek! Je vidět, že v Židenicích ví, jak si to udělat hezký. Za bouřlivého (takový mi alespoň v té lehounké euforii připadal) potlesku jsme ruku v ruce prošli špalírem svatebčanů jako čerství novomanželé a bylo jasné, že hlavní úkol je splněn. Cokoli dalšího už je jen příjemný bonus.

Když jsme dojeli do Industry, abychom začali s veselkou, vyrazilo mi dech, jak to tam koordinátorka všechno krásně připravila. A co na tom bylo nejlepší? Zabrala jsem si růžovou židli! Ale ne, nejlepší na tom bylo, že i s absencí klasických svatebních zábav to vypadalo, že je všem hezky a užívají si to. Jedlo se, pilo, veselilo, tančilo, povídalo. Nanavé mi říkala, že jedna z nejhezčích věcí na svatbě je, že máte svoje drahé pohromadě, a musím jí dát za pravdu. I když jsem se ani zdaleka nestihla věnovat všem tak, jak bych si přála, byl to krásný pocit, že tam jsou s námi. Taky měla Nanavé pravdu v tom, že jako novomanželé budeme pořád v jednom kole, což naštěstí taky znamenalo, že jsme si spolu i zatrsali. Povedla se nám dokonce epesní figura s líbačkou v záklonu, věčná škoda, že ji nikdo nestihl vyfotit. Co se nám ovšem nepodařilo, bylo pořádně se nacpat vynikajícím občerstvením od Ocásků, na které jsme se těšili snad ze všeho nejvíc. Z toho důvodů důrazně žádám, aby se v co nejkratší době uspořádala v našem okruhu další, podobná svatba, kde bychom to mohli dohnat. Děkujeme předem.

Svatební veselí jsme pak opustili někdy po jedenácté hodině – naštěstí se tím svatebčané nenechali odradit a bavili se dál i bez nás. Nejdřív jsme museli jet uložit svatební dary, potvrdilo se totiž, že i když napíšete, že žádné nechcete, stejně je dostanete. Přiznám dobrovolně, že jsme na to nejdřív pořádně nadávali – únavou už jsme padali na hubu a místo sladkého ulehnutí do postele se musíme stěhovat s blbejma plameňákama! Ale druhý den ráno, po příjemném noclehu a dobré snídani v penzionu Placzek, už jsme to viděli poněkud smířlivěji. Ještě aby ne – svatba byla za námi a povedla se nade všechna očekávání! A před námi vytoužené a zasloužené volno v podobně svatební cesty. Nikdo navíc nehlásil, že by po našem odchodu došlo k nějakému kardinálnímu průseru a všichni zdárně přežili (i když někteří jistě s výživnou kocovinou, ale to už k tomu patří).

Pořád si nemyslím, že svatba je kandidátem na „nejkrásnější den v životě“, ale uznávám, že do první desítky se jistě probojovala. Přes všechny obavy to bylo nakonec skvělé a věřím, že na naši svatbu budeme rádi a často vzpomínat. A snad nejenom my. Teď už mě ale omluvte, protože můj manžel vypadá, že potřebuje pomuchlat, a já jako správná manželka ho nesmím zanedbávat!