17. 3. 22

Tak on je dneska svatej Patrik a já si ani nevzpomněla. Kdyby to neohlásili na Beatu, když jsme jeli s Lišákem do Šlapek na alergologii, vůbec by mě to netrklo. Tak snad se příští rok polepším a třeba si uděláme s Lišákem malou patrikovskou párty.

Ve vzduchu už je fakt cítit jaro, tak jsem si spolu s Lišákovým návratem do školky dala předsevzetí, že hned po příchodu každý den půjdeme „zkontrolovat“ zahradu. Vypadá to tam zatím strašně, ale doufám, že se nám brzo povede urvat alespoň jeden víkendovej den, abychom to tam pořádně pofackovali a mohli zahájit sezonu se vším všudy. Fascinuje mě, že ačkoli mám pocit, že čas naprosto příšerně letí, tak se mi na druhou stranu těžko věří, že zahrada se může probudit a být plná života. Že ta hrůza seschlá, co máme místo trávníku, se může bujně zazelenat. Že to nepotrvá dlouho a zase budeme moct vesele snídat a večeřet na balkoně. Odhodíme vrstvy. Tuhle se ptala kolegyně, co teď letí na dovolenou do Izraele, jakže se člověk oblíká do dvaceti stupňů. A teda musely jsme hodně lovit v paměti. Dvacet stupňů? Co to je?

Překlad mi už zase začíná lézt na nervy. Ne že by mě ten text nebavil, je skvělej a miluju ho, ale zas se nějak tenčí ta okénka, kdy k němu můžu zasednout, nestíhám, a to je pak vždycky problém. Překládat chci hlavně o víkendech, ve všední dny to nedávám, jenomže jeden víkend se jede tam, druhej támhle, do toho spousta únavy… No, tak doufám, že zítřejší extrakce osmičky mě neodrovná natolik, abych na to nemohla sednout. S nostalgií vzpomínám na Erasmus v Bristolu a první měsíce mužovy rodičovské, kdy jsem na překlad měla klid a čas, kterej jsem nemusela krást jinde. Když se pak dostanu u překládání do tempa, naplno se ponořím do jazyku textu, protože s ním trávím každej den několik hodin, tak je to fakt nádhera. Většinou to pak jde i dobře od ruky a i mozek je při řešení obtížnějších míst tak nějak kreativnější. Tak snad nějakej prostor na pořádný překladatelský flow přijde.

Nepsala jsem sem dlouho, mimo jiné proto, že mě/nás na dlouhou dobu vyřadil z provozu urputnej bacil. Já ho pořádně setřásla až na konci února. Vtipný na tom je, že to ani nebyl covid, ale zřejmě nějaká chuťovčička kultivovaná školkáčky. Se školkou je to samozřejmě pořád takový up and down, Lišák svůj rekord z ledna (dva týdny za sebou ve školce bez nemoci) zatím nepřekonal. Takže pořád řešíme nějaký hlídání (a díky všem bohům, že nám zlaté babičky a prababičky mohou a chtějí pomáhat) a ve zdravých týdnech zas a znova zvykání. Na ranní rytmus, na odcházení, na školku. Nikdy už to nebylo tak strašné a intenzivní jako na úplném začátku v září, ale i tak mám pořád někdy chuť brečet s Lišákem. Moc tomu nepřidává ani to, že naše školka moc nekomunikuje, já vlastně vůbec nevím, jak tam Lišák tráví čas, jak se mu tam daří, jak to prožívá, a to mi samozřejmě není úplně příjemný. Informace rodičům se šíří pouze plakátky na nástěnce v šatně, což je pro nás, když tam Lišák chodí většinou tak jeden týden z měsíce, taky poněkud nepraktické. Pomohlo mi to uvědomit si, že tyhle věci jsou pro mě důležité – už jsem holt rozmazlený rodič moderní doby, kterému nestačí, že se mu o dítě někdo postará. Chci vědět kdo a jak. Takže je možné, že od září Lišák zase změní školku. Ale doufám, že pokud na to dojde, bude to opravdu naposled a že budeme všichni spokojení.

Jinak se mi ale, myslím, docela daří držet moje hlavní letošní předsevzetí – starat se o sebe. Být na sebe hodná. Nesoudit se, nevyčítat si. Dovolit si. Leckdy balancuju na hranici eza a kýče a učím se to dělat bez výčitek. Z jógového pobytu jsem si dovezla růženín, prostě proto, že se mi líbí. Čtu romanťárny. Vracím se k bylinné napářce. Užívám si procházky do práce a z práce, když je k tomu zrovna příležitost. Raduju se z maličkostí a snažím se to učit i Lišáka. Snažím se nespěchat. A věřit, že i jen to, že se snažím dávat lásku svýmu miniaturnímu vesmíru, má smysl.

6. 1. 22

Happy new year, motherlikers!

Tak jaképak ohrané klišéčko použijeme na začátek tentokrát? Inu, vzhledem ke včera podepsané smlouvě na překlad to bude léty osvědčené „měla bych překládat, ale místo toho píšu blog“. Na mou obranu – o Vánocích rozpřekládaný text jsem si zapomněla nahrát na cloud a mám ho o patro níž v noťasu. Teď jsem ovšem ve své SVATYNI, tedy pracovně, u stoláku. A než si začnete myslet, že to jsem teda pěkně líná ludra, pomněte! Byla jsem dneska opět na kožním na mém oblíbeném zákroku pracovně zvaném „masakr chodidla“, tedy dusíkování bradavic. No a trochu jsme to s paní doktorkou přehnaly a skoro nemůžu chodit. Kdybych mohla svýmu mladšímu já něco poradit, myslím, že by to bylo – okamžitě s tou divnou věcí na chodidle táhni k doktorce! Ne o dva roky později s tím výsledkem, že to nefunguje a kašleš na to. Protože, moje milá, když o další čtyři roky konečně uděláš dospělý rozhodnutí, bude to dlouhý. A bolestivý. Takže tak.

Do nového roku vstupuju s odhodláním. To se taky někdy stane, když se spojí novoroční energie s aktivní fází cyklu, takže jsem si samozřejmě namyslela spoustu zajímavých projektíků, přání, výzev a nevím čeho ještě. Ale naštěstí už nejsem mladé tele, takže si to spíš tak převaluju v hlavě, rozmýšlím, plánuju a dávám tomu volný průběh. Teda kromě toho překladu. Tam jsem to rozpočítala naprosto jasně – jestli mám stíhat i s rezervou, tak musím dát 11 tiskových stran týdně. Naštěstí se to většinou dá vysedět za den, tak doufám, že dnešní opomenutí se mi o víkendu nevymstí. Tenhle text je zatím největší překladatelská výzva – dva tipy nebinárních postav. Nějakou strategii namyšlenou mám, ale musím ji ještě prohnat přes autorku a pak naostro otestovat v praxi. Nijak jinak se prostě nezjistí, jestli to bude fungovat. Tak držte palce, aby to fungovalo, protože mám obavy, že jiná možnost prostě není. Čeština to vážně lidem mimo škatulky nedělá jednoduchý.

Jinak je ale mým hlavním předsevzetím se o sebe dobře starat. Nic víc, nic míň. Zpětně vidím, že podzim, zvlášť začátek, byl fakt strašnej masakr, kdy jsem strašně rychle vyčerpala veškerý svoje emoční, psychický i fyzický zásoby energie. Myslím, že za brzdu jsem zatáhla včas, ale stejně jsem vánoční volno vítala jako naprostého spasitele. Což je vlastně docela příhodný, ne? A novej rok, nový naděje, že už třeba nebude Lišák tak často nemocnej a že se nám fakt povede vytvořit si nějakej režim, kterej bude použitelnej a pro všechny přijatelnej. Zatím se mi daří ráno vstávat dřív než mladý pán (což donedávna nebylo nedostatkem mé vůle, ale Lišákovou schopností to okamžitě vyčmuchat a do pěti minut vylézt z postele a jít za mnou) a půlhodinku navíc věnuju probuzení a protažení. Přiznám se otevřeně – snažím se dokonce o pravidelnou rozcvičku z hormonálky. Je totiž příjemně krátká a úžasným způsobem mě vždycky probudí a vyžene z hlavy ranní opar. A taky se tam nedělají takový ty divný věci jako cirkulace energie, harmonizace čaker a tak podobně. Snažím se každej den trochu procvičit krční páteř, protože stejně by mi doktor na ty moje bolesti hlavy nic jinýho neporadil. Středeční podvečer mezi svátky patřil online józe s Alicí a dělalo mi to tak moc dobře (a zároveň je to v příhodný čas), že jsem se přihlásila i na lednové lekce. No a zjistila jsem, že když jdu pěšky do práce a z práce a na oběd si skočím do města, mám 10 000 kroků ani nemrknu! Tak fakt doufám, že se mi alespoň tohle podaří udržet, protože cítím, jak moc moje tělo ten pohyb potřebuje a jak moc mu dělá dobře. Nedávám si konkrétní cíle, že chci zhubnout, mít menší velikost oblečení a podobné. Když to přijde, bezva. Ale i kdyby ne, vím, že tuhletu sebepéči potřebuju a zasloužím si.

S tím se pojí můj poněkud konkrétnější projekt zútulnění pracovny. Uvědomila jsem si, že mi doma hrozně chybí místo, které by bylo (především) moje. Muž má svoji sklepní mučírnu, Lišák svůj pokojíček (a kuchyň, obývací kout, ložnici…), ale mně moje nora jaksi chyběla. A pak mi to došlo – vždyť si ji můžu udělat v pracovně! Tak jsem tam na nový rok opravdu zevrubně uklidila a vymyslela si, jak si to tam přizpůsobit, aby mi tam bylo vážně dobře. Kvůli józe to bude chtít vyměnit odporný starý koberec, protože i když cvičím na podložce, je to vážně humus. Už teď tu mám většinu svých kytek, takže uklidňující zeleň bychom měli. Na ozdobu bych sem pak chtěla nějaké hezké obrazy nebo plakáty a snad se mi časem povede i vyswapovat světlou knihovničku za tu černou, co se sem vůbec nehodí. Pořídit skříňku na svoje cvičební pomůcky, co se válí po zemi a opřené o stěnu. A nakonec vyměnit starej, ošklivej a proleželej gauč za solidní rozkládací postel pro návštěvy. No, plány by byly, tak teď ještě na to našetřit, ehm. Ale tak dali jsme si výzvu leden bez jídla z dovážky, tak když ji trochu protáhneme, třeba bude za rok aspoň na ten koberec.

Samozřejmě mám taky takové ty klasické vize o tom, že budeme častěji jezdit na výlety, budeme víc na čerstvém vzduchu, hodně chodit a tak podobně. Nahrává tomu minimálně to, že Lišák už naštěstí není tak velkým odpůrcem chůze a když může při výletě jezdit na odrážecím kole, je vyloženě ve svém živlu. Na Nový rok jsme po dlouhé době vyrazili na NS Babí lom a byl to strašně prima výlet. Konečně jsme nemuseli Lišáka pořád pobízet, aby šel, zastávky se sochami zvířat byly dostatečná motivace, a tak jsme si to všichni vážně moc užili. Ale snažím se taky nezapomínat na to, že vytažení nového kalendáře neznamená, že Lišáka zázračně přejdou jeho neustálý nachlazení, nebo že my budem zničehonic skvělí plánovači a zrealizujem všechno, co jsem si namyslela. Nicméně jakási naděje na postupný progres tam je, a to je moc fajn. Takže odhodlání a opatrný optimismus. To je myslím do novýho roku docela dobrá výbava, tak snad vydrží.

13. 12. 21

Mrk mrk a podzim skoro za námi. Chjo. Moje milovaný roční období bylo letos hodně rozháraný. Vcelku pravidelně se střídaly nejrůznější ups and downs, a kupodivu už ani návaznost na cyklus nejsem schopná vysledovat. Jsou dny, kdy krásně plynu s proudem, všechno nějak jde, užíváme si společnej čas (ať už s Lišákem, s mužem, s rodinou, s kamarády…) a budoucnost vidím vcelku růžově. A jiný dny zase křičím, brečím, nic mi nejde a mám pocit, že už to nikdy lepší nebude. Alespoň už jsem zvládla vypátrat, co na to má vliv, a je to strašně, strašně prostý.

Na terapii se neustále vracíme k tématu zazdrojování, dovolit si péči o sebe. To je jedna věc. Jenomže ve chvíli, kdy jsem v záporných číslech už ráno, tohleto prostě nefunguje. Nejsou kapacity na dovolování. Protože pravda je taková – ať máte sebeskvělejšího partnera a sebevíc podporující rodinu, nikdo vám tu péči nezařídí. Musíte sami. A někdy na to prostě nejsou síly. Právě v těch okamžicích, kdy bych potřebovala čas pro sebe a péči nejvíc, si to nejsem schopná zařídit, protože se ze všech sil snažím prostě jenom nějak přežít. Takže základ je v tom bejt fyzicky v pohodě. Poslední dobou mě pronásledujou bolesti hlavy a neskutečná únava. A když není tělo v pohodě, tak ty emoce se prostě zvládají mnohem hůř. Takže se snažím těmhle stavům předcházet, jak to jen jde. Pomáhá ergonomickej polštář, vyšupování Lišáka do své postele (alespoň na kus noci), protahování krční páteře a věřím, že pomůžou taky dobře vybraný potravinový doplňky.

Vrchol celýho podzimního období byl už minule zmiňovanej jógovej pobyt (jo, nakonec jsem vyrazila). Jmenoval se Dosycení ženské duše a pro mě zafungoval úplně neskutečně. Skvěle se to propojilo s tím, že jsem den před odjezdem měla terapii, takže jsem si tam ani nemusela řešit žádný velký shity, ale prostě jsem si užívala ten čas pro sebe, pohodu a milou společnost. Dokonce jsem přijela domů tak nabitá, že jsme po krásných třech letech a asi měsíci ukončili kojení. Bez slz se to sice neobešlo, ale více méně po týdnu to všechno bylo v pohodě. Lišák to zvládl jako největší kabrňák a i když se pořád rád uklidňuje šátráním ve výstřihu, po kojení už se neptá.

Podobně nabíjející byly i podzimní prázdniny ve Velkých Bílovicích. Sice jsme tam měli původně jet i se Štístkem a spol., ale hodila do toho vidle rýmička, tak jsme jeli alespoň sami. Počasí vyšlo nádherně a i když program nebyl kdovíjak pestrý, myslím, že jsme si to dost užili všichni. Bydleli jsme hned u vinohradu a ten výhled po ránu stál vážně za to. Navíc jsme tam oslavili Halloween a potěšilo mě, že Lišák se vcelku položil do tématu a This Is Halloween a Monster Mash chce čas od času pustit i teď.

V listopadu jsem si vybrala narozeninový dárek od Levandulky a šly jsme spolu tančit anglické kontratance. Ani nevím, po kolika letech jsem zase vyrazila na bál, ale jako by to bylo naposledy včera. Mám pocit, že čím jsem starší, tím čas víc letí, ale zároveň nějaká tříletá, čtyřletá pauza pak není tolik znát. Před tancem jsme ještě vyrazily na brunch do Kafecu, a to byla taky velká paráda. Dokonce tak velká, že jsem brzy na to vytáhla muže s Lišákem a nedlouho poté jsme s sebou vzali i mužovy rodiče, co zrovna přijeli na víkend. Ti nás na oplátku vytáhli do Domu umění, což byla ale zrada, protože ačkoli výstava o Ester Krumbachové byla fajn, tak expozice děl Tanjy Boukal mě naprosto neočekávaně rozložila (Neočekávaně, jakože já nevěděla, do čeho jdu. Kdokoli znalý autorčina díla by asi byl už předem trochu obrněn.). Někdy si vyčítám, že zavírám oči před problémama světa, jenomže co já s nima nadělám? Tak se alespoň snažím moc nevychylovat z vlastní rovnováhy, protože pak nenadělám nic ani se sebou, a to je zbytečný mrzení.

Nutno podotknout, že mě samozřejmě nadchl zasněžený začátek adventu. Letos jsem se, co se vánoční výzdoby týče, myslím docela vyšvihla a mám z toho fakt radost. Věnec ze jmelí na vchodový dveře, zlatý jmelí do konečně uklizený (!!!) chodby, světýlka na balkon, na trám baňky, zvonky a zelený jmelíčko a od prvního prosincovýho víkendu taky ozdobenej náš boží hand-made stromeček. První asi týden z něj sice Lišák pořád sundával ozdoby, ale naštěstí ho to už docela přešlo (možná zabraly výhružky, že jinak stromeček jde zpátky do sklepa a vytáhnem ho až za rok). No a samozřejmě vlastnoručně vyráběnej adventní věnec, to dá rozum! I prskavky už jsme prskali, sníh odhazovali, sněhuláka stavěli… vlastně když odhlídnu od těch občasnejch propadů, užíváme si ten advent moc hezky. I navzdory tomu, že Lišák stále úspěšně pokračuje ve svém systému 1+2, tedy jeden týden ve školce, dva doma. Tak už jen upéct aspoň jeden druh cukroví a Vánoce, svátky klidu, míru a snad i příčetnosti všech zúčastněných, můžou začít!

5. 10. 21

Tak tu máme začátek října a já padám na hubu. Věděla jsem, že září bude asi docela tóčo, ale že až takový… Září pro nás znamená tolik velkých změn a už to samo o sobě by asi stačilo, abychom dostali pořádně zabrat. Mužův nástup do nový práce, Lišákův nástup do nový školky, novej rytmus všedních dní a tím pádem míň času na všechno. Mnohem pevnější mantinely daný pracovní dobou, otvíračkou a zavíračkou školky a tak podobně. Už to samo o sobě by nám asi dalo dost zabrat, ale k tomu všemu je ještě potřeba připočítat nevypočitatelný dětský emoce a imunitu. Kvůli imunitě se šance na nastavení a zvykání si na novej rodinnej režim blíží nule a kvůli emocím se často blíží nule moje schopnost všechno nějak zvládat. Ale ne, kecám. Kolikrát už jsem tu nulu přešvihla do zápornejch hodnot. Prostě to nedávám.

V sobotu ráno jsem po několika neúspěšných pokusech šplíchnout do nosu čerstvě rozsoplenému mláděti vynervila tak, že jsem si přetáhla hlasivky. O to víc mě pobavilo, když dneska v práci kolegyně poznamenala, že jí připadám jako ta super klidná a pohodová matka, co všechno zvládá. Já se zatím už pomalu neodvažuju podívat sama sobě do očí a hledám možnosti intenzivnější psychoterapie. A chůvu. A paní na úklid. Protože já už prostě nevládzem.

Vyčerpává mě neustále se hlídat, jestli a jak moc mládě soplí a kašle. Analyzovat, jestli a kdy s ním jít k doktorce. Na jak dlouho ho odhlásit ze školky. Vymýšlet miliontou a první strategii, jak do něj dostat potřebný medikamenty. Pokoušet se pracovat a pak si vyčítat, že se mu nevěnuju. Věnovat se mu a vyčítat si, že nepracuju. A když náhodou nastane ta vzácná situace, že se mi zdá zdravej, zvládnout ranní chystání a hysterickou scénu ve školce tak, abych byla schopná po zbytek dne alespoň trošku fungovat. Skočit se mezi školkou a prací vybrečet domů trochu pomáhá, ale jako dlouhodobý řešení to asi fungovat nebude. Asi ještě nikdy jsem neměla takový pochyby o své roli mámy. Mám pocit, že dělám všechno špatně. Že ať zkouším, co zkouším, nic nefunguje. A že bych přece jako máma po třech letech už měla znát vlastní dítě dost na to, abych věděla, jak s ním komunikovat, jak řešit problémy, jak zvládat jeho emoce. Místo toho nezvládám ustát ani ty vlastní.

Vlastně bych se asi neměla divit, že jediný dvě noci, kdy jsem se v září slušně vyspala, byly ty, kdy jsem nespala doma. Což, pravda, nebylo úplně plánovaný, ale o to to nakonec dopadlo líp. Víkend v Praze na Světě knihy. Bylo to tak moc skvělý! Na dva dny úplně odložit roli mámy a prostě prodávat knížky. A kluci to spolu doma zvládli až nečekaně dobře. Jen od té doby na mě Lišák mnohem víc visí, když jsme spolu. A to by mě vzhledem k divokýmu září vlastně taky asi nemělo překvapovat. Ale tak nějak jsem myslela, že když se mu poslední rok věnoval mnohem víc táta, že třeba ta preference ve chvílích nepohody nebude tak jednostranná. Co s tím, to nevím. Za dva týdny mám jet na víkend pryč na jógový pobyt a z počátečního těšení jsou teď spíš obavy, jestli mi to za to vůbec bude stát. Jestli by nebylo jednodušší se na to vykašlat, zůstat doma a místo toho, co já vím, třeba společně poklidit zahradu. Tak uvidíme.

Chtěla bych si tu ale krátce poznamenat i hezký zářijový zážitky. Byli jsme s mužovými rodiči v Café Fara a i když nám to trochu komplikovaly pracovní povinnosti skoro každého z nás, užili jsme si společně prima čas. Já kupříkladu zjistila, že na podzim můžu i jižní Moravu vzít na milost a že na procházku nepotřebuju fakt vůbec nic, ani ty sluchátka k telefonu. Stačí prostě jen jít. Byli jsme taky v lama centru se Štístkem a spol, což bylo moc milý a nejvíc mě potěšilo, že i přes počáteční ostych se Lišák odvážil granulema krmit králíky. Malý krůček pro králíka, veliký skok pro chlapce. A den na to jsem měla hned dvě strašně příjemný setkání. Jedno po neskutečných třinácti letech, druhý možná tak po roce asi? Hezká připomínka toho, že nezáleží na čase, ale na lidech. Když si máte co říct, je úplně jedno, jak dlouho se nevidíte. Tak doufám, že takových milých setkání bude víc. Že se všechno nějak ustálí a náš rodinnej život bude spíš než běh v křeččím kolečku s jazykem na vestě připomínat poklidnou plavbu. A vím, že to je především v našich rukou. Tak snad až se zase jednou pořádně vyspím, zvládnu to kormidlo uchopit s umem a trpělivostí. Vzhůru do klidnějších vod!

11. 9. 21

Takže tu máme září. Hurá. Jako že Lišák asi brzy chytne nějakou tu rýmičku a kašlík, to jsem předvídala. Ale že to na konci srpna sedne na mě, pak budu týden bez hlasu a pak hnedle nasednu na další kolo a dám si rýmičku a kašlík se vším všudy i já, to jsem teda fakt nepředpokládala. Lišák tím pádem strávil ve školce krásné tři dny a už je zase doma. A já taky. Hurá.

Musím říct, že i ty tři dny, kdy jsme se vypravovali najednou všichni tři dohromady a každej z nás musí být někde na čas, byl fakt záhul. Pokud chceme, aby se muž dostal ze své nové práce v nějakou rozumnou hodinu, musí valit z domu před sedmou ranní, což znamená vstávání v 6 a pěkně hbité chystání. S Lišákem to tak rychle samozřejmě nejde, takže jsem na něj vlastně ráno sama. Což znamená, že už ráno vyčerpám většinu zásob své trpělivosti, protože to chystání teda není žádnej med. Dokud jsme na to byli přes léto dva, byla to pohodička – jeden zabavuje dítě, druhý chystá snídani, nijak zvlášť nespěcháme a když je třeba, do školky pak vedeme oba. Teď? Před odchodem do školky se nestihnu ani nasnídat, Lišák si vzpomene ještě doma, že do školky nechce, pak že ho mám vzít do nosítka a nejdéle v šatně školky nastává velký smutek a pláč. A teď si do toho všeho vemte, že nemůžete moc mluvit. Krása. Fakt krása. Odpoledne vyzvedávám taky já, protože aby muž stihl školku před zavřením, musel by v práci být na sedmou. A i tak by to bylo dost na knop, protože bohové MHD jsou nepředvídatelní. Lišák je sice odpoledne ve školce v dobré náladě, ale je třeba ho nějak zabavit, což se bez hlasu nedělá úplně dobře. Natož když třeba ještě potřebujeme stihnout vyzvednout balíček někde, kde se brzo zavírá. No prostě první, byť zkrácený týden v plném provozu stál fakt za to.

Takže asi abych se příliš nevyčerpala vozením do školky, spustila se Lišákovi v neděli rýma. Mně už se teda alespoň trochu vrátil hlas, ale žádná sláva. Takže jsme dostali příležitost vyzkoušet si nové kombo, které už spousta ostatních rodičů stihla vypilovat během korony – práce s dítětem doma. První den jsem měla pocit, že to docela půjde. Druhý den už to nebylo tak slavné, třetí den katastrofa. Čtvrtý den jsem kvůli schůzi musela nasadit těžkou techniku – film. Takže pátý den jsem toho sice pak udělala hodně, ale mladý pán seděl celé dopoledne jako přikovaný k obrazovce, viděl 2x Auta, pak taky Krtka a Peppu a po odpoledním spánku jsme si užili krásných 20 minut hysterického záchvatu na téma „Auta, Auta, ještě, ještě chcu!“. Boží, všem moc doporučuju. Co na tom, že se mi konečně vrátil hlas, takže bych mu místo filmu mohla třeba číst. Nezájem.

A to nemluvím o tom, jaká radost je snažit se do chlapečka dostat meducínku. Dokonce jsem s ním ve čtvrtek ráno skočila k doktorce, protože zněl už vážně prachbídně. Doktorka mě sice uklidnila, že to nemá na průduškách – uf –, ale napsala nám antibiotické kapky do nosa. Před jejichž aplikací je potřeba ještě stříknout mořskou vodu. A co Lišák nenávidí tou úplně největší nenávistí? Ano, hádáte správně, stříkání a kapání do nosa. A já to mám provádět 5x denně. Ve čtvrtek jsem to zkoušela silou – fungovalo to, ale připadala jsem si zralá na uvěznění za týrání dětí. Včera, tedy v pátek, jsem zkusila nasadit úplatkovou metodu – před každou lahvičku, kterou bylo třeba použít, jsem položila gumovýho medvídka. To docela zafungovalo, ačkoli bez lehčího sevření při aplikaci (a leckdy až čtvrthodinového odhodlávání se a domlouvání) se to neobešlo. Takže fajn. Blbý je, že gumový medvídci došli.

Vzhledem k tomu, že je sobota a kašlík se naplno rozjel i mě, to vidím na jediné – postel, čaje, kniha. A kluci si už holt nějak poraděj. A fakt doufám, že tím si stonání na nějakou dobu odbudeme a dostaneme možnost pokusit se v nové konstelaci nějak usadit a vybudovat si režim. A že až bude Lišák stonat příště, muž bude mít po zkušebce a budeme moct vyzkoušet můj geniální plán na zachování psychického zdraví a produktivity – prostě se s ním doma po dni střídat. Mám sice podezření, že na něco tak obrovsky složitého a progresivního nejsou paragráfky stavěný a OČR takhle úplně nefunguje, ale budu doufat, že to přeci jen nějak půjde. Protože není snad i pro zaměstnavatele lepší, když mu zaměstnanec přijde do práce každý druhý den a v klidu vyřídí alespoň to nejnutnější? Tož tak.

30. 8. 21

Tak tu máme konec prázdnin a naši rodinu čeká od prvního září další velká etapa. Dva pracující rodiče a dítě ve státní školce. Nebudu lhát, že z toho nemám respekt – hlavně teda z té státní školky. Ani s tou skvělou, rodinnou školkou, kterou jsme zvolili na léto, to nešlo vždycky úplně bez slziček. Ale potěšilo mě, že posledních pár dní už neukápla ani jedna a skoro to vypadalo, že Lišákovi je i trochu líto, že už tam nebude chodit. Mně je to líto určitě, protože si mě naše místní školička pro mrňousky hodně získala a dávala jsem tam Lišáka každé ráno s opravdovou důvěrou, že o něj bude dobře postaráno. Ne že bych se bála, že ve státní to tak nebude, ale ten poměr dětí na učitelku prostě bude úplně jinde. Doufám, že si to ale postupně sedne a že děti budou co nejčastěji chodit do krásné a veliké školkové zahrady. Každopádně jsem ráda, že si Lišák mohl školku letos postupně zkoušet a osahávat, takže když mu to teď od prvního září nastane „na ostro“, bude alespoň tušit, co a jak. A my taky.

Léto jsme každopádně zakončili opravdu krásně. Už napořád bude konec léta znamenat narozeninovou oslavu našeho malého pána. Letos si ji užil hned na několikrát – s kamarády v království vláčků, se mnou a s mužem ve městě vybíráním kytičky, knížky a společnou večeří a nakonec se spoustou milujících a milovaných příbuzných na Vysočině. Měla jsem hodně velkou radost, když jsem viděla takhle skoro celou rodinu pohromadě a uprostřed toho našeho šťastného skřítka s narozeninovým kloboučkem u dortu ve tvaru ježka, jak se nadšeně pokouší sfouknout svíčku ve tvaru trojky. Jako jo, dojímala jsem se dost a myslím, že mi to ještě nějakou chvilku vydrží. Ráda bych si sem při této příležitosti taky poznamenala Lišákův geniální jazykový výtvor – moc často to nedělám, protože jsem matka na baterky, ale tohle mu chci jednou připomenout: v knížce o nářadí má tatínek brusku. A tak Lišák naznal, že „brusinkuje“. Přijde mi to přibližně stejně roztomilý a geniální jako jeho dvojité genitivy („dědůvs“) a přidávání koncovky -vo („musíš hovo položit“). Náš tříleťák se jazyka rozhodně nebojí a s chutí zkoumá jeho hranice a s ještě větší chutí je pak překračuje. Miluju!

Nastalé podzimní počasí mi, musím říct, vcelku vyhovuje. Netvrdím, že bych neustála o pár teplých dní navíc (a vlastně mě docela mrzí, že jsme o letošních prázdninách nestihli ani jednu koupačku v Brně), ale lehké pošmourno a chládek mi k nastupujícímu školnímu roku sedne. Těším se na sezonní obměnu šatníku, o to víc, že loni jsem vlastně svoji sbírku podzim/zima/jaro kvůli lockdownu vůbec nestihla vynosit a vlastně jsem vesele pokračovala ve stylu matka na mateřské, doma uvězněná. Všechno to započne velkým průvanem, kdy tentokrát UŽ FAKT vytřídím všechno, co mi byť jen trochu nesedí, nebo se mi to nelíbí, nebo mi to nesluší, nebo to neunosím. Říkám si to pokaždé a pokaždé v průběhu třídění tak nějak vyměknu a zůstane mi toho moc. To u bot jsem byla přísnější, ale ono se přeci jen snáz třídí, když člověka něco tlačí. Takže sbohem, conversky, a dost možná sbohem, milované Ten Points. Ale máte mít sakva širší špičku! V čemu budu za mokra chodit, to ovšem nevím, protože najít BF boty, co by mi tvarem sedly a ještě k tomu v nich za deště nebylo hned mokro, to je asi nesplnitelný úkol.

Taky jsem zvědavá, jak to teď půjde s mojí květenou. Pilea jede jako divá, daří se i filodendronu a fíkusu. Šplhavnice chytila brebery a skoro to vypadá, že monstera taky, ach jo, ach jo. Dracena naopak vcelku prosperuje breberám navzdory. Jsem zvědavá, jestli mi ještě stihnou dozrát rajčata, ale mám každopádně radost, že se letos zadařilo. Tyčkové yellow submarine dokonce naprosto předčily očekávání a z malinkatých sazeniček, co jsem myslela, že po přesazení na záhon zajdou, jsou obludy vyšší než já. Prvních pár rajčátek už dozrálo a jsou vynikající. Taky doufám, že slibně vypadající dýně mi nepožerou slimáci. Na záhonku nakonec přežila jedna muškátová a dvě hokkaida a bez milosti začaly zabírat životní prostor všemu okolo. Ale vlastně se mi to tak líbí, je to takové podzimní a malebné a domácké.

Ještě bych si chtěla poznamenat, jakou mám radost, že jsem o prázdninách stihla i hudbu. Mohammed nepřišel k hoře, tak musela hora k Mohammedovi, ale bylo to báječné. Bretaň do žil alespoň jednou ročně je prostě nutnost. A když to půjde dobře, tak ještě v neděli Tom Kočko, oblíbenec celé rodiny. A když nám někdo pohlídá potomka, tak třeba vyjde i ten Maok v Červeném kostele v polovině září. To by bylo jistě moc krásné. Ale i bez toho se na podzim těším. Snad se nám povede nepoddat se rýmičkám ani jiným nemocem a budeme si ho moct užívat plnými doušky. Těším se na zlátnoucí listí na stromech, lezavé chladno i tlumené sluníčko. Na sbírání kaštanů, žaludů a šípků a možná i vlašáků přímo na zahradě. Už se to všecko zdá úplně blizoučko, tak jsem zvědavá, jestli nám nastává podzim se vším všudy, nebo si ještě přeci jen užijeme trochu toho babího léta.

15. 8. 21

Prázdniny v poslední čtvrtině a my máme oddovolenkováno. Letos jsem se na dovolené hodně těšila, asi jako všichni. Po zkušenostech z loňska už jsem si sice do kalendáře nemalovala obrázky lesů a hor, ale o to víc jsem si je malovala v duchu. Konečně vysněné Karpaty. Ach! Těšila jsem se, jak se budeme společně toulat přírodou, procházet lesy, lozit na kopce… jednoduše taková ta prostá letní potěšení. Trochu jsem se obávala, jak zvládneme týden v chajdaloupce s kadibudkou, venkovní sprchou a pitnou vodou ze studny, ale říkala jsem si, že to nějak dáme. A taky že jo. Avšak realita byla nakonec přece jen trochu jinde než představy.

Jediným problémem v chaloupce se ukázali komáři. Po týdnu jsem se vrátila domů s padesáti štípanci a lehkým pocitem křivdy, že jsem to z celé rodiny schytala hlavně já. Asi jsem fakt k sežrání. Horší než komáři ale byla moje nepoladěnost s Lišákem. Poslední dobou to mezi námi strašlivě jiskří a já nezvládám držet na uzdě vztek. Každý máme svoji hlavu a nedovedeme věci řešit v klidu. Lišák je živel, takže nekouká vpravo, vlevo a prostě si dělá, co chce. Jakýkoli pokus usměrnit jeho chování je jen přilévání oleje do ohně. A já jsem zase zjistila, že přesně tohle je chování, které totálně nedávám. Jakmile začne ničit věci, dělat bordel nebo ubližovat, bouchnou mi saze. Jestli vím o tom, že řešit agresivní dítě vlastní agresí není zrovna to pravé ořechové? Jo, myslím, že už jsem to někde slyšela… v těch asi třech tisících knih, co jsem o výchově četla. Jenomže k čemu mi to všechno je, když dítě začne házet věcma, mně se před očima udělá černo a musím se držet, abych mu jednu neliskla? Tož tak. Ne úplně ideální rozpoložení na dovolenku.

Navíc taky pokračuje Lišákův bojkot chůze. Proč by někam chodil, když může kňourat, že chce „na koně“? Musím říct, že nakonec naši dovolenou zachránila mužova ochota mu vyhovět. Fakt strašně moc jsme totiž chtěli vylézt na vrch Lopeníka. A poté, co jsme pár dní předtím šli tři kilometry na pozorovatelnu Durch asi dvě a půl hodiny, oběma nám rupaly nervy a další den jsme neviděli skoro nic ani ze Žítkové, nám bylo jasné, že bez nošení to prostě nepůjde. Tak muž nahodil mladého pána na záda a šlo se. Nakonec to byla krásná procházka a mladý pán i chvíli milostivě ťapal. Chvíli, ale ťapal. A na rozhledně Kovboj se mu moc líbilo.

Brzy nato jsme se vydali, tentokrát i s mužovými rodiči, do Krkonoš. A musím říct, že jsme si tu ne úplně vyvedenou karpatskou dovolenou dost vynahradili. Ideální dovolená pro rodinu s tříleťákem? S hlídáním. Na jednu stranu mě to mrzí, že jsme momentálně ve stádiu buď/anebo – buď je to zábava pro dítě, nebo pro rodiče, ale průnik jaksi v nedohlednu… na stranu druhou jsme ale díky tomu měli s mužem čas pro sebe a mohli jsme si turistovat opravdu do sytosti. Jsem strašně vděčná za to, že nás to baví oba. Nejdřív jsme si dali jen kratší okruh k Richterovým boudám, další den výstup na Sněžku přes Obří důl a vrcholem byla dvacetikilometrová vycházka po hřebenech. Bylo to strašně skvělý a doufám, že brzy budeme moct něco takového zase podniknout. Prostě jenom nazout boty a jít. Povídat si a užívat si výhledy. Nadávat cestou do kopce i z kopce, ale celou dobu si to vychutnávat.

Bývala by to byla dokonalá dovolená, kdybychom nebyli nenasytní a nechtěli ji završit ještě víkendovým pobytem v týpí. Moc jsem si přála, abychom letos s Lišákem konečně stanovali, ale vlastní stan pro tři nemáme, s termínem to bylo taky náročné, tak nás nakonec napadla tahle varianta. Těšili jsme se na dobrodružství, ovšem s pohodlným zázemím. Tak prosimvás – ano, týpí je v mnoha ohledech pohodlnější než stan. Akorát na rozdíl od stanu není hmyzuvzdorný. Takže když si tu velkou bílou věci vyhlídli létající mravenci ze snad celýho Českýho ráje… no neměli jsme šanci. Po asi patnácti minutách, kdy jsme se se Lišákem pokoušeli uložit ke spaní, jsme to vzdali. No tak budem spát venku, no. Akorát pro jistotu začalo poprchávat a blejskat se. Tak že teda budeme spát v autě. Jenže tam se pro jistotu zasekla autosedačka a nešla oddělat. Myslela jsem, že mě klepne, a všechny svoje geniální dobrodružný plány jsem proklínala horem dolem. Mezitím, co jsme marně lomcovali sedačkou, ale naštěstí pršet přestalo, tak jsme opět rozložili venkovní ležení a vydrželi v něm až do rána. Samozřejmě jsem nemohla usnout a i potom to spaní stálou za starou bačkoru, ale Lišák to naštěstí všechno bral jako jedno velký dobrodrůžo a pospal si vcelku pěkně. Takže první rodinné spaní pod širákem úspěšně za námi. Nicméně ráno jsme se na sebe s mužem podívali a bylo jasno – další takovou noc už rádi oželíme. Tak jsme se ještě vypravili alespoň na Trosky (kde Lišák předvedl, že když se mu chce, tak chodit rozhodně umí – vesele vylezl na Babu i Pannu a dožadoval se přídavku) a jeli domů.

Poučení? Netlač řeku, teče sama (jinak řečeno nehádej se s děckem, budete akorát nasraní oba dva). Nikdy nejezdi nikam, kde nemaj síťky v oknech! A zvládnete toho víc, než si myslíte.

30. 6. 21

Tak jsme s rozvolněním konečně taky zahájili dovolenkovou sezonu. Snad se ani nedopočítám, kolik takových plánů nám za poslední rok nevyšlo – ať už kvůli koroně, nebo prostě protože život. Loni někdy na začátku roku jsem si do svého diáře malovala hory a lesy, měli jsme jet do Beskyd a Karpat a Krkonoš, no nakonec vyšly jen ty Krkonoše. Letos jsem si raději nic nemalovala, ale stejně jsme si udělali rezervaci na Velikonoce a taky na Čarodky. Nic z toho samozřejmě taky nevyšlo, tak mám velikou radost, že na letní slunovrat se zadařilo a opravdu jsme mohli vyrazit na dámskou jízdu s dětmi. S Levandulkou a jejíma dvěma chlapečkama jsme se vypravili na chatku u rybníka a bylo to fantastický. Jasně, o odpočinku nemůže být řeč, ale už jen ta změna prostředí byla nesmírně osvěžující. A vidět kluky, jak si spolu vesele hrají a vymýšlejí rošťárny, to bylo prostě blaho. Obavy z toho, že nezvládneme poněkud sporé zázemí, že bude terén příliš zrádný, že se někomu něco stane, že spolu někdo nebude vycházet… se naštěstí ukázaly pro tento případ jako liché. Hodně mě to motivovalo k dalším výletům a dobrodružstvím a už teď se nemůžu dočkat našeho rodinného pobytu v podobně skromné chatičce v Karpatech. Moc doufám, že tenhle výlet taky vyjde a užijeme si ho se stejnou chutí.

Pro letošek jsem si sama sobě taky dala slib, že konečně strávíme alespoň jednu noc pod stanem. Když jsem pak procházela kalendář, tak trochu s hrůzou jsem zjistila, že těch termínů, kdy bychom mohli stanovat jinde než na zahradě, mnoho není… a pak mi ještě muž poněkud nesvůj sdělil, že ten jediný víkend, který máme v létě volný celý, vlastně jede na sjezd, takže taky smolík. Nakonec jsme tam nějaký potenciální termín vybrainstormovali, tak snad to vyjde. Jen ještě sehnat nějaké pěkné tábořiště – do kempu se nám z různých důvodů (čtěte moc lidí) nechce, ale protože nejsme žádní zdatní trampové, tak ani netušíme, kam se vrtnout bez nich. Ale nějaké tipy už máme, tak uvidíme, co z toho nakonec bude. Myslím, že pokud alespoň trošku klapne počasí, mohlo by to být bezvadné dobrodružství a Lišák je myslím právě v tom věku, kdy by ho něco takového mohlo už bavit.

První týdny léta koneckonců taky netrávíme doma. Díky tomu, že táta je stále ještě na dovolené (ale už se mu to krátí) a že já můžu částečně fungovat jako digitální nomád, jsme teď na týden u mužových rodičů. Lišák si to užívá nesmírně – babi s dědou úplně zbožňuje, má tu neokoukané hračky, všude kolem nádherná zeleň (ať už je to bujná zahrada, nebo okolní lesy), a dokonce se zdá, že si tu našel i kamaráda. Já si neskutečně užívám to, že příroda je na dosah a po práci klidně ještě stihneme třeba procházku lesem kolem rybníka. Po večeři ještě taky vždycky chodíme do sousední ulice pozdravit ovečky, no prostě je to úplný sen. Další týden nás čeká podobný pobyt na Vysočině u našich, tak na to se taky moc těším. I tam to Lišák miluje, příroda na procházky je taky příjemně na dosah, zahrada hraje všemi barvami a já už se taky moc těším, až na koupáku vyvenčím nové plavky.

Nechci moc myslet na to, že příští rok, až bude muž už zase chodit do práce, taková dovolená asi nebude možná… ale uklidňuju se tím, že se za prarodiči třeba Lišák vypraví sám (ačkoli si to zatím vůbec nedovedu představit). A co já vím, třeba i muž bude moct být digitálním nomádem, nebo oba dostaneme víc než „jen“ čtyři týdny dovolené. Ono se to nezdá, ale těch 4×5 dní se vypotřebuje strašně rychle. Včera jsem to počítala a nerozplánované dovolení mi zbývají už jen 3 dny, které, mám takové tušení, asi padnou na období mých narozenin, kdy bych si ráda zopakovala loňský výlet na chalupu. Je mi jasné, že tomuhle všemu se budu za pár let, až začne Lišák chodit do školy a my budeme muset řešit všechna ta různá volna během školního roku, od srdce smát. Ale nebudem se strašit předem, že?

Pozitivní zprávou je, že alespoň překladatelské resty už mám všechny splněné, a ačkoli mám roupy a pořád přemýšlím, který z těch našich románů z práce bych si ráda přeložila, mám jasnou překladatelskou stopku. Na romány. Něco kratšího by se snad… aspoň trošičku… co? Třeba až na podzim, v zimě? Kdo ví. Ale romány jdou teď stranou a samu sebe lákám vidinou víkendových výletů a dobrodružství, na které bude konečně čas. Všechny ty naučné stezky okolo Brna, co jsme ozkoušeli loni a letos jsme je ještě nezkontrolovali. A spousty těch dalších míst, které mám na pomyslném výletovacím seznamu a ještě na ně nedošlo vůbec. Na to všechno se nesmírně těším. Život venku je totiž boží!

13. 6. 21

Tak, po dlouhé době konečně zase chvilka pro sebe u klávesnice. Krása a paráda. Užili jsme si dneska s malým pánem moc krásný den. Chtěla jsem svému muži po dlouhé době, kdy se kvůli mým překladům jen staral a staral, věnovat den volna na jeho vlastní záležitosti. Takže jsme si s Lišákem udělali den pro sebe a bylo to super. Asi je to i tím, že zrovna hezky spolupracoval a že už jsme si odvykli spolu trávit tolik času najednou, ale moc jsem si to užila a trochu se mi i zastesklo po čase na rodičovské. Vždyť už je to rok, co nejsem pečovatelkou č. 1! Utíká to naprosto neuvěřitelně.

Každopádně dopoledne jsme se vypravili společně do zahradnictví – sami autem! Ano, ano, byla to asi tak pětiminutová cesta, provoz skoro nulový a i parkoviště u zahradnictví téměř prázdné, ale stejně! Jsem na sebe nepokrytě hrdá. Před rokem jsem touhle dobou myslím žádala o výměnu řidičáku (tři roky po svatbě, ehm) a plánovala první kondiční jízdy. Teď mám za sebou už desítky odřízených kilometrů a nedávno jsem řídila dvě hodiny v kuse, z Brna až do Golčova Jeníkova. Objevila jsem vychytávku jménem tempomat. Ještě se zbavit hrůzy z jízdy na dálnici a budu už řidička se vším všudy. Ale zpátky k tématu – v zahradnictví jsme pořídili všechno potřebné, především sazeničky cuket a dýní, protože ty moje z permasemínek mi samozřejmě sežrali slimáci. To se takhle crcáte se záhonem, kypříte půdu, hnojíte, mulčujete, aby se vaše sazeničky měly jak v ráji, a pak ani nemrknete a ze sazeniček zbyde akorát uschlej ožranej pahýlek. Tentokrát neponechám nic náhodě a všechny sazeničky dostanou konzervovej límec. Cuketu a dýni jsem sice ještě zasadit nestihla, každopádně naše zahrádka je teď bohatší o další pivoňku, tři bohyšky, osm salátů a dvoje rajčata. Tak doufám, že se to všechno chytí. Lišák během zahradnických prací nadšeně bagroval písek, třikrát hurá!

Po obědě jsme se pak vypravili na Lišákovo super oblíbené místo, tedy do Zbrojovky. Nejdřív samozřejmě do Industry na něco dobrýho a pak k Zet office řádit na písek. Původním záměrem sice bylo dítě uspat, ale čím dál častěji se nám stává, že na takovéto záměry mladý pán z vysoka kašle – a vlastně nám to vůbec nevadí, protože pak většinou vytuhne mezi pátou a šestou, což je přesně i dnešní případ a důvod toho, že mám čas se tu vypisovat. Samozřejmě jsem se dost bála, aby mi místo toho nevytuhl už ve čtyři cestou domů, protože to by pak znamenalo pořádnej noční mejdan, ale naštěstí se zadařilo, dokonce ještě se zastávkou na hřišti. A bylo to fakt strašně fajn, užila jsem si to stejně jako Lišák. Je to asi i tím, že už se s ním dá domluvit a mluvit, je s ním sranda, a zároveň už si taky dokáže hrát i sám. Suma sumárum prostě krásnej společnej den.

Ono vůbec celý víkend se moc povedl, protože včera jsme byli v Litomyšli a Lišák se konečně seznámil s tamní částí rodiny. Bylo moc milé všechny po dlouhé době vidět, a navíc jsme si prohlédli krásnou výstavu Lidská důstojnost. Při vernisáži bylo narváno, což je samozřejmě super, ale Lišák tolik lidí pohromadě moc nedával. Naštěstí jsme mohli zdrhnout na hřiště v té nejlepší společnosti – to máte tak, když se dvě Brňačky s malýma dětma ne a ne potkat v Brně, tak se holt potkají v Litomyšli. Byl to pro nás po dlouhé době první rodinný výlet a moc jsme si to užili, jakkoli to bylo po tak dlouhé době přísných opatření nezvyk. Jakože oběd v restauraci? Kde vás obsloužej? A jíte z normálních talířů a příborama? A sedí vás u stolu asi patnáct? Mazec. Jak z jinýho světa. Ale krásný, moc krásný, tak snad už to zase přestane být taková vzácnost. To rozvolnění je fakt strašně příjemné, stejně jako to, že už máme oba s mužem za sebou první dávku očkování. Ne že bychom teď začali divoce obrážet všechny možné akce a podniky, ale rozhodně se nám hodně odlehčilo.

Taky jsem začala pomaloučku chodit zase do redakce. Je to fakt nezvyk být zase mezi lidma, ale jsem za to ráda. Spousta věcí se řeší rychleji, příjemněji a efektivněji, když se o nich můžeme pobavit osobně, snižuje se množství nepochopení vzniklých online komunikací, a navíc máme teď několik nových kolegyní, tak jsem ráda, že se seznamujeme jako lidské bytosti a ne jako avataři. Často je na mě ten redakční ruch už moc, small talky mě taky docela vyčerpávají, ale to vlastně platilo vždycky. Hodně si taky užívám cestu do práce a z práce. Cvičení jsem během dubna pustila a už se mi nepovedlo naskočit zpátky, takže jsem ráda, že si takhle obstarám alespoň trošku toho pohybu. Na uši sluchátka a do nich podcast, po cestě vonět ke květinám a užívat si sluníčko. Brzy k tomu taky přibude odevzdat dítko do školky a zase ho vyzvednout, takže si o to víc užívám, že teď ještě nic takového řešit nemusím.

Lišák teda samozřejmě do školky chodí už i teď, ale zatím je to plně v gesci táty na dovolené. Všechno nakonec dopadlo úplně jinak, než jak jsme si plánovali a představovali, ale asi to nevadí. V lesní školce strávil Lišák nakonec dohromady jen tři týdny – mělo jich být šest, ale ani nám se nevyhnuly školkové rýmičky. Vzhledem k tomu, že se tahle školka stěhuje a taky že nejsme moc spokojení s komunikací a celkovým vedením, přihlásili jsme Lišáka od léta do naší místní Montessori školky. Ale nedalo nám to a zkusili jsme štěstí ještě i v naší spádové státní školce, protože platit školkovné pětikilo, nebo sedm tisíc za měsíc… to už je sakra rozdíl. No a jak to dopadlo? Lišáka nějakým zázrakem vzali do státní! Takže nakonec během letoška vyzkouší hned tři školky, což by nás za začátku nenapadlo ani ve snu. Lesní školku si bohužel během těch tří týdnů moc oblíbit nestihl, tak doufám, že s Montessori to půjde o trochu líp, a hlavně, že to pak bude zvládat ve státní a bude se mu tam líbit. Držte nám prosím palce!

12. 4. 21

Tak mám za sebou první panickou ataku. Uf. Něco, o čem často čtu, co teoreticky vím, jak vypadá, párkrát už jsem měla náběh, ale minulý týden na mě zasedla v plné síle. Těm z vás, kdo jste tohle nikdy neprožili, to opravdu nepřeju. A těm z vás, kdo s nimi máte zkušenosti, se hluboce omlouvám, protože teprve teď chápu, jak je prožití něčeho takového těžké. To, že nejsem minimálně teď v době lockdownu a pandemie dobrou oporou lidem kolem sebe už si uvědomuju delší dobu. Ale tahle zkušenost byla jako high-five in the face. With a chair. Sbírám se z toho ještě teď. Den poté jsem téměř nebyla schopná jíst, teď už je to lepší, ale běžná chuť k jídlu se mi zatím zdaleka nevrátila. Cítím se neuvěřitelně křehká. Bojím se, že se to stane znovu a snažím se opečovávat, jak jen to jde, abych tomu předešla. Lehkost bytí a prožívání je ta tam. Všechno kolem na mě teď doléhá mnohem silněji. Ráno se většinou cítím ještě vcelku dobře. Postupem dne je to náročnější, hodně na mě doléhá, když nesvítí slunce, když se stmívá, když jsem sama…

Teprve teď mi asi dochází, co poslední rok prožívají někteří lidé okolo mě. Jak jim je. A strašně moc mě mrzí, že jsem nebyla schopná s nimi empatizovat – jasně, ta situace se nás dotýká všech, někoho víc, někoho míň… a pro mě byla doteď vždycky silnější vděčnost za to, že to nějak zvládáme a že to zvládají naši blízcí. Že se neplní ty úplně nejkatastrofičtější scénáře. Dodávalo mi to naději, že to přestojíme, že se to zvládne. Všechny restrikce jsem brala jako daň za to, že ochráníme ty, na kterých nám záleží. Teď teprve začínám chápat, že když člověka svírá strach a tíseň, těžko se na věci dívá takhle. Nejvíc ze všeho mi pomáhá, že nejsem sama. Že mám u sebe, v dosahu doteku, pohlazení a objetí, moje dva nejmilovanější. Najednou to není tak, že by Lišák chodil do pracovny za mnou. Teď chodím každou chvíli já za nimi. Ujistit se, že tam pořád jsou. Že jsou v pořádku. Dotknout se jich. Nabrat sílu. Teprve teď začínám chápat, že pro ty, kdo tohleto nemají, je každé zpřísnění nebo prodloužení restrikcí nesmírně bolestivé. Že je možné ztrácet vůli k čemukoli, i když je člověk samotný zdravý a v bezpečí. Modlím se, aby se moje panická ataka už nezopakovala. Ale taky doufám, že tahleta pokora, k níž mě přivedla, se nevypaří společně s tím, jak se z toho všeho budu oklepávat.

Velikonocemi mi taky skončil můj digitální detox od sociálních sítí. Nejdřív jsem si myslela, že si ten Instáč už ani zpátky nenainstaluju, ale musím říct, že v posledním týdnu mi nesmírně pomohl. Dělalo mi dobře na duši dívat se na drobné radosti ostatních, střípky z jejich životů, vidět, že i přes to všechno, co se děje, lidem zbývají malé i větší radosti, které vypouštějí do světa. Uklidňuju se péčí o květiny, sněním o dalších, plánováním a udržováním zahrady. Pomáhá mi jóga, pohyb, čerstvý vzduch a samozřejmě přátelé a rodina. A najednou je ta možnost, že když zrovna na danou věc nemám čas nebo prostor, můžu alespoň nakouknout na IG a něčím z toho se potěšit pohledem na hezkou fotku, přečíst si o tom krátký příspěvek. Je to takové rychlé ukotvení, připomínka nějaké normálnosti. Díky za to.

Vím, že to chce čas. Že zase bude líp. Že se z toho pomaloučku seberu a dřív nebo později se vrátí i ta lehkost bytí, spontánní radosti. Do té doby budu trpělivá a laskavá sama k sobě. Taky mě to konečně dokopalo objednat se na terapii. Nejradši bych si samozřejmě koupila lahvičku nějakého uklidňovače nebo happy pills, na všechno, co se stalo, zapomněla a jela si dál, bez starostí a strachů. Ale vím, že to není řešení. Že se musím naučit najít klid a sílu v sobě. Ale že ta síla je i v tom nechat si pomoct, když to je potřeba.

Chtěla jsem to tady zaznamenat nejenom pro sebe, ale taky protože si myslím, že je strašně důležitý o těchhle věcech mluvit. Vědomí, že v tom nejsem sama, mi v takovýchhle chvílích hrozně moc pomáhá. My lidé jsme strašně křehcí, ale někdy to dokážeme velmi spolehlivě skrývat. Někdy si tu křehkost nepřipouštíme ani sami sobě. Ale je tam. A tohle je ta moje.