Mateřská láska

27. 11., kolem jedenácté v noci

Sedím si tu v tmavé kuchyni, Lišák mi chrní opřený o hruď v nosítku, muž už taky nějakou dobu spí. Máme za sebou dneska všichni náročný den. Muže už od soboty trápí ta pověstná smrtelná mužská nemoc (ačkoli já mám podezření, jestli to není spíš chřipajzna) a zdá se, že se k němu přidal i Lišák, kterého navíc začalo trápit i zanícené očko. A to má chudáček dneska tříměsíčniny! Místo oslavy jsme ale s jazykem na vestě dopoledne doběhli na preventivku (to je tak, když se dítě vzbudí brzy a vy s ním pak během dopoledne ještě „na chviličku“ zalezete do postele), kde bylo všechno naštěstí oukej, a paradoxně Lišáka nachlazení „ochránilo“ před prvním očkováním. Každopádně myslím, že právě dnešek je tím pádem ideální den na sepsání malé úvahy o mateřské lásce.

Když už jsem tu nedávno zmiňovala ty debilní kecy… tak jedním z nich, v tom se mnou budete jistě souhlasit, jsou všechny variace na téma „Dítě je naplněním života ženy, teprve to je opravdové štěstí“. Myslím, že tahle a podobné věty otvírají kudlu v kapse nejedené ženě bezdětné, ale taky matce. A já se vůbec nedivím. Měla jsem to tak taky. A teď? Nebojte se. Doufám, že jsem se ještě nepřidala na stranu ohýbačů lžic a pojídačů tofu… eh, sorry, mám na mysli jednotnou mateřskou frontu. Ale začínám už tak nějak chápat, odkud vítr vane.

Když se Lišák narodil, byl to strašně zvláštní pocit. Někdo mluví o zdrcující vlně okamžité lásky, která ho (tedy spíš ji) při prvním kontaktu s dítětem pohltí. Čekala jsem, jestli se to stane, ale na mě to nějak nezafungovalo (opět to přičítám nevyladěným čakrám, kdy začnou ty potvory konečně pořádně fungovat???). Spíš to byla taková opatrná zvědavost – tak to jsi ty? Opravdu se konečně potkáváme? To ty ses mi poslední měsíce vrtěl v břiše, kopal a škytal? Páni. Ze začátku jsem si myslela, že ta vlna okamžité lásky nepřišla, protože mi Lišáka docela brzy odnesli. Shodou okolností jsem se zrovna včera o tom bavila poprvé od porodu s mojí dulou a říkala, že s námi do té doby ale byl Lišák docela dlouho, alespoň čtvrthodinu. Mně to samozřejmě přišlo jako pár krátkých minut. Dospěla jsem k názoru, že každopádně nemá cenu zkoumat, proč, co a jak. Prostě některé matky se do svých dětí zamilují hned, na jiné to přichází postupně. A to je i můj případ.

Lišák je na světě už celé tři měsíce. A teprve poslední dobou mám pocit, že přišla ta opravdu silná láska k němu. Ne že bych ho od začátku neměla ráda, ale řekněme si to upřímně – byli jsme si cizí. Instinktivně jsme věděli, že patříme k sobě, ale chvilku nám myslím oběma trvalo, než jsme si k sobě našli cestu. Ta přirozená náklonnost se každý den zvyšovala a zvyšovala, pomáhal jí každý dotek, každé pohlazení, každé objetí, každé kojení, každá pusa. Neuvěřitelně tomu pomáhalo i nošení, ten pocit nést na hrudi tu úžasnou křehkou lidskou bytost a být si tak blízko, jak jen to jde, je nepopsatelný. A tak jsem se hodinu za hodinou, den za dnem, zamilovávala víc a víc. A dneska? Dneska už tu obrovskou, silnou, mateřskou lásku cítím a prožívám naprosto naplno. Uvědomila jsem si to právě ve chvíli, kdy muži nebylo úplně dobře a já se přistihla, že tak, jak bych dřív mluvila na něho a starala se o něj, teď švitořím právě na Lišáka. Od té doby se snažím dávat si velký pozor, aby chudák muž nebyl na druhé koleji. Naštěstí je známá věc, že láska se nedělí, ale násobí, takže jí bude vždycky dost pro všechny.

Mateřství je něco, co se jen velmi těžko popisuje. Zaprvé proto, že ty pocity a prožitky jsou jedinečné, těžko si je lze představit, dokud je člověk neprožije. A zadruhé proto, že každý to má jinak. Pro některé ženy mateřství opravdu je smyslem života. Pro jiné je to velké štěstí, ale je na stejné úrovni jako vztah s partnerem, rodinou, přáteli, nebo je uspokojuje třeba stejně jako práce. A věřím, že jsou i lidé, kteří mají něco (práci, partnera) o trochu radši než svoje děti. A myslím, že dokud jsou i za takové situace schopni jim dát dostatek lásky a pozornosti, tak je to úplně v pořádku. Koneckonců, přijde den, kdy děti vyletí z hnízda, a co pak se životem, pokud ho do té doby nenaplňovalo nic jiného?

Za sebe musím upřímně říct, že mateřství opravdu cítím jako něco výjimečného. Je totiž asi první setkání s opravdu čistou a bezdpodmínečnou láskou. Pokud jsme měli štěstí, snažili se o ni naši rodiče, měli bychom se o ni snažit se svým partnerem… ale teprve dítě je schopné ji poskytnout beze zbytku. Pak je důležitý taky ten pocit jakési výlučnosti – opravdu se můžu o tohle krásné a dokonalé stvoření starat já? Někdo mi věnoval tolik důvěry? Jakékoli profesionální závazky v porovnání s tímhle prostě… blednou. Protože je to závazek ohromné velikosti, ručíte za život někoho jiného. Ano, to samozřejmě může být součástí vašeho zaměstnání. Ale tohle je navíc tak strašně osobní… Prostě a jednoduše už začínám chápat, proč má někdo pocit, že „mateřství je nejvíc“. Což ovšem nikoho neopravňuje z toho dělat nějaké pravidlo, tak to nefunguje. Ale jisté je, že být rodičem chtěného dítěte, v jehož výchově máte podporu partnera, rodiny a přátel, je rozhodně nádherná věc.

A jasně – ono je to nakonec všechno jenom vychytralej fígl přírody jak se postarat o přežití rodu. Má to všecko setsakramentsky dobře vymyšlené. Ale mění to něco na tom, že je to prostě krásný? ❤

Reklamy

Musím psát rychle

Vzácná chvilka – byli jsme s Lišákem na procházce a po návratu domů se mi v nosítku ještě nevzbudil. No a kdo jsem já, abych budila spícího prince? Takže snad stihnu napsat pár slov.

Ještě tak před týdnem, dvěma jsme se měli střídavě oblačno. Lišák dost plakal a přes den se ode mě nechtěl hnout. Dneska jsem stihla včas sníst snídani i oběd a většinu času si ten můj budulínek jen tak sám ležel na gauči a pozoroval svoje oblíbené hračky. Zázrak! Ke konci už se mu to přestávalo líbit, ale to už nebyl problém si ho vzít do náruče a vyzobat poslední zbytky z talíře. Taky už jsem si skoro odvykla na uspávání nošením v nosítku – posledních několik dní to bobinek skoro nepotřeboval a usínal v poměrně lidský čas mezi desátkou a jedenáctou u kojení s námi v posteli. Balada. Včera se nám trochu pokazilo skóre, ale věřím, že to už bude spíš výjimka.

Taky je úžasné, že už jsem se konečně naučila jakš takš zvládat Lišákův pláč. Pomohla mi k tomu moudrá kniha Slzy raného dětství (teda ne se vším tam souhlasím, k metodě pevného objetí mám dost výhrady) – v té se praví, že pláč je pro děti prostě způsob, jak zpracovávat emoce, a když se je neustále snažíme utěšovat a odvádět od pláče pozornost, tak se v nich ty emoce jen hromadí – a kdo ví, kdy to bouchne, že jo? Řešením samozřejmě není dítě odložit a nechat ho, ať si řve. Nikoliv. Ale prostě nabídnout milující náruč, podpůrná slova a ujištění, že může plakat, jak potřebuje. Naší mantrou se stalo: „Všechno zlý vyplakej, maminka je tu s tebou.“ A ono se zdá, že to funguje. A já si nadávám, že mi to nedošlo hned na začátku. Vždyť já sama jsem svému muži vysvětlovala, že si čas od času potřebuju poplakat a uvolnit přetlak a ať se tím nenechá rozhodit. Vzpomněla jsem si, jak strašně očistné pro mě bylo, když jsem po prvním (a snad posledním) rozchodu brečela a brečela a brečela. A díky tomu, že jsem to všechno zlý vyplavila pryč, jsem pak byla připravená se bezhlavě zamilovat do svého nynějšího muže. My to všechno víme, jen se rozvzpomenout!

Od Lišáka se toho obecně dost učím. Kromě lekce přijímání pláče mě naučil milovat vstávání. On se totiž každé ráno po probuzení úplně nebesky usmívá. Dělá to teď často i přes den (ten úsměv, když přijde tatínek z práce, mi úplně vhání slzy do očí), ale vzhledem k tomu, že já normálně vstávání nesnáším, je pro mě ten jeho ranní úsměv něco neuvěřitelného. Máme samozřejmě to štěstí, že po probuzení (je fakt, že ránem bychom to asi úplně nazývat nemohli, protože to bývá většinou mezi půl osmou až půl desátou) nikam nespěcháme, nejdřív jen tak poleháváme, trochu si hrajeme, pak jdeme přebalit, vybereme vhodný outfit (no, buď s liškama nebo s medvědy, ten můj chlapeček už snad ani nic jiného nemá :D) a řekneme si, co nás ten den čeká. Je strašná škoda, že takováhle krásná, pomalá rána plná lásky, si nemůžeme dopřávat všichni a pořád. Myslím, že by pak skončily všechny války a tak. Ha, našla jsem návod na světový mír, Nobelovku, prosím!

Já se jinak snažím udržovat v kondici setkáváním s přáteli a občasnými krátkými překlady, aby to nebylo pořád jenom kojení a plíny a kojení a plíny. Myslím, že si brzy získám přezdívku drbna století, protože mám strašný strachy, aby mi náhodou něco neuniklo, tak pořád vyzvídám, co se kde šustne. Ale člověk musí mít přehled, ne? K těm mimomateřským záležitostem… chtěli jsme jít taky na 17. listopadu demonstrovat. I s mužovou maminkou (jaksi se mi příčí napsat tchyně, ten pejorativní nádech tomu slovu už zůstane asi navždy), to je zkušená demonstrantka a poctivá občanská aktivistka. Leč dospělí míní a dítě mění, takže jsme bohužel vyrazili ven přesně tak, abychom jednu demonstraci prošvihli a před druhou už se museli vypravit domů. Tak snad příště. Ráda bych Lišáka učila od mala, že politika mu nemá být jedno a ohledně některých věcí se nesmí mlčet.

Taky se blíží Vánoce a já už se na ně strašlivánsky těším. Budou to naše první společné rodinné Vánoce, takové, které si uděláme úplně podle sebe. Lišák je zatím opravdu maličký, takže to ještě nebude se vším všudy, ale už nějakou dobu vymýšlím, jak bych si přála, aby to vypadalo a probíhalo. Dneska jsem si s hrůzou uvědomila, že vlastně nemám vánoční ubrus. Hned mě napadlo, že bych chtěla nějaký krásný lněný s červenozeleným tiskem a k tomu ladící prostírání a ubrousky. Ach, to by byla krása! Chce to přeci jen alespoň jednou do roka opravdu slavnostní tabuli. Na pořadu dne je taky vymýšlení štědrovečerní večeře (napadá někoho vhodné vegetariánské jídlo, dostatečně slavnostní, aby se s ním člověku chtělo dělat jen jednou do roka?) a výběr místa na štědrodenní procházku. V mé „původní“ rodině se vždycky dopoledne chodilo zasejpat zviřátkům do krmelců, což mi přijde úplně kouzelné, ale v Brně bohužel ne moc proveditelné. Nu, něco vymyslíme. Mám strašnou chuť napéct hordu cukroví, ale obávám se, že tolik volného času mi Lišák zatím nedopřeje a ono kdo by to pak taky jedl, že? Ehm… no tak jasně, já s mužem. Všechno bychom to sežrali. Mám někdy pocit, že po té těhotenské cukrovce jsem jak utržená ze řetězu. Jojo, dodržujte racionální stravu… ale tak domácí sušenky jsou určitě racionální až na půdu, že jo?

Je toho ještě spousty, co se mi tak honí hlavou a co bych si ráda zaznamenala, ale zkusím si to nechat na příště. Věřím, že mi pan Lišák brzy zase nějakou tu chvilku na psaní dopřeje. Do té doby žijte blaze, moji milí!

Debilní kecy všech okolo

Pamatujete na ta před pár lety populární videa Debilní kecy kluků/holek/matek a podobně? Tak s debilníma kecama všech okolo, co musí poslouchat novopečení rodiče, by se taky dalo něco natočit. Tady máte mou hitparádu, pořadí keců je čistě náhodné.

  • *poprvé ukážeme novorozeňátko někomu z rodiny*: „Děkuju!“ – Se vší úctou, to dítě jsem fakt nerodila nikomu jako dárek. Poděkovat můžete, až si pod stromkem zase rozbalíte nový fusky.
  • *neseme dítě v šátku nebo nosítku*: „A nebojíte se, že se vám tam udusí?“ – Ježišmarja, no jo, to mě fakt nenapadlo, ještěže vás mám, náhodný kolemjdoucí, kterýho se nikdo na nic neptal!
  • *zmíním společné spaní*: „A nebojíš se, že ho zalehneš?“ – S tím, jak Lišák roste a přibírá, se spíš bojím, že brzo zalehne on mě.
  • „A zatím mu dáváš jenom sebe?“ – Jasně, je to můj malej kanibálek.
  • *miminko brečí*: „U … (doplň rodinného člena) se nebrečí!“ – V tom případě mi prosím dítě vrať a těš se na setkání za 18 let, kdy už snad moc brečet nebude… a bude ti moct předložit účet za terapeuta.
  • *miminko brečí*: „Aspoň si pořádně procvičí plíce.“ – Já ti taky myslim procvičím plíce, ty chytráku!
  • „A kdy bude další?“ – Já ještě nemám ani pořádně zahojenou mindu, můj sexuální život nabyl dlouhodobého klášterního charakteru, zatím se nezvládám pravidelně ani najíst, natož se mejt nebo si čistit zuby, ale už bych měla znovu rodit? Tak určitě.
  • „To za nás… (doplň nějakou dobře myšlenou, ale překonanou praktiku).“ – Já vim, za krále Klacka se všem lidem dobře žilo a měli jste ty děti na háku.
  • „Nás taky … (doplň praktiku, která je prokazatelně škodlivá) a přežili jsme to.“ – Jojo, a proto jste tak milí, ohleduplní a psychicky vyrovnaní lidičky!

Jó, bejt novopečenej rodič je prostě balada :-).

Milestones

Pro Lišáka mám nakoupené tzv. „milníkové kartičky“ – to když se v životě mrněte uděje něco zásadního, třeba ve vaší péči přežívá už celý měsíc nebo se poprvé posadí, tak ho vyfotíte s danou kartičkou a hned máte památku! Já bych ovšem ocenila takovéhle kartičky pro matky. Poprvé venku učesaná a se rtěnkou. Zvládám kojení v sedě! Nakojím v šátku! První noc, kdy jsem nechtěla střídavě ubezdušit sebe, dítě a manžela. Cejtím tu nadějnej business plán!

Jinak šestinedělí máme úspěšně za sebou. Je zajímavý, že mi přijde, že to vlastně vůbec nebylo tak zlé, jak jsem se bála. Zvládli jsme chodit ven – na nákupy, na oběd, za kamarády, do parku, i na výlet autem jsme vyrazili. Návštěvy jsme přijímali a dělaly nám radost. Vlastně bylo celé šestinedělí korunováno výjezdem na Vysočinu na mamčiny padesátiny a povedlo se to úplně náramně. Konečně jsem představila pana Lišáka i širší rodině, všichni z něj byli samozřejmě rozněžnělí a putoval z náruče do náruče. A bylo vidět, že moje mamka je hrdá babička (stejně mi to ale nejde vůbec přes pusu, naši jsou tak mladí!).

Náročnější časy nastaly vlastně až potom. Nějak se stalo, že teď Lišák každý večer pláče a je jen těžko k utišení. Úspěchy s uspáváním jsou velmi střídavé. Někdy se to docela povede, jindy to trvá opravdu dlouho. Stoprocentně teď už nefunguje vůbec nic, ani šátek, ani nosítko, ani bílý šum. Moc doufám, že se to postupně usadí a třeba po skončení toho obávaného „čtvrtého trimestru“ to bude lepší.

Docela blbý je, že tyhle noční neradosti odnáší můj muž. Proč? Protože si spí jako by nic. Má to ohromné štěstí, že dovede rychle usnout a to už musí Lišák hodně plakat, aby ho to probudilo. Takže já tam hodinu a půl hojdám, zoufalstvím už si trhám vlasy a drahý nejenom, že spí jak dřevo, ale ještě do toho začne chrápat. Fakt to vypadá, že to společný spaní s novorozencem má negativní vliv na partnerský život, ale z jiných důvodů, než by člověk asi čekal. Paradoxně se mi vlastně nejlíp spalo, když byl muž na služebce, my měli s malým postel jen pro sebe a při pláči v noci jsem nemusela řešit tu sžíravou závist, že si muž klíďo spí, a zároveň mě netížilo svědomí, že ho ale dost možná vzbudíme. Jinak je ovšem slaměné vdovství dost na houby, co si budeme vykládat. To si pak člověk nezvládne dva dny ani vyčistit zuby nebo jít do sprchy a co když je potřeba vyrazit mezi lidi? Je to zlý, co si budem povídat. O to víc si užívám, když se mi povede se čas od času zcivilizovat tak, že na mě ani není poznat, že mám většinu času u prsu střídavě hladové a blinkající lišče.

Moc se mi ulevilo, když to samé popisovala Grace Timothy ve své knížce Mum Face, kterou poslouchám jako audioknihu při nočním pochodování s nosítkem po kuchyni. Je to knížka velice upřímná a otevřená – přiznává se ke spoustě mateřských lapsů a temných chvil, nicméně je to často i vtipné a Grace to hrozně hezky načetla. Poměrně podrobně tam píše o tom, jak s manželem řešili poporodní sex, nejenom co se týče fyzična, ale i všechny ty praktické věci – protože buďme upřímní, kteří prvorodiče tohleto neřeší! Uznávám, asi ne každý strčí spící dítě do dětského pokoje a pak pošle manžela do ložnice, aby tam vzdychal – to aby se ozkoušelo, jestli to děťátko neprobudí 😀 (to je příklad z knížky, jen aby bylo jasno!).

Jinak velkým milníkem bylo i to, že jsme s Lišákem zvládli i první společný koncert – vzala jsem ho na Toma Kočka do Sona a povedlo se to na výbornou. Lišák krásně spal v nosítku, já ho houpala, tancovala s ním a celou dobu jsme se drželi za ruce. Následoval ještě jeden milník, poměrně nečekaný. V noci po koncertě jsem totiž dostala jakousi střevní virózu, blila jsem jak Alík a celý další den jsem strávila v posteli s horečkou. Naštěstí se Lišák ukázal jako nesmírný empatik, celou noc nádherně prospal, i ty chvíle, kdy jsem se zrovna objímala s kýblem, a i přes den byl dlouho klidný a trpělivý. Ale snad nikdy jsem ještě muže po příchodu z práce neviděla tak ráda. Druhý den to naštěstí už bylo dobré, protože jinak opravdu nevím, co bych dělala, byla jsem ráda, že jsem zvládla Lišáka odnést na přebalovák a zpátky.

Prostě co si budem povídat, mateřská není žádná dovolená. Je to taková mozaika, zatím ne úplně růžová, ale se spoustou krásných momentů, které vyvažují ty náročné chvíle. Lišák se nádherně usmívá, dokáže být hodně veselý a hravý, už krásně drží hlavičku a vykládá jako pohádkář. Zvládáme spolu podnikat leccos zajímavého, setkáváme se s rodinou i přáteli, chodíme do kaváren, na procházky a za kulturou. Tak doufám, že nám to takhle půjde i dál a naopak že uhladíme ta místa, kde nám to zatím drhne. Držte palce!

Nesemese (k volbám)

Říká se, že kdo jednou ochutná nošení dítka v šátku, už nechce jinak – a já to můžu jen potvrdit. Zrovna si tu sedím u počítače, pan Lišák je navázaný a klidně si chrupká. Kromě toho, že mám tím pádem volné ruce a spoustu času dělat si své (v šátku Lišák někdy vydrží třeba čtyři hodiny), je ale zrovna dnes šátek i můj velký zachránce. Lišák ráno začal (jako už mnohokrát předtím) u kojení plakat a časem i zvracet. Navázala jsem si ho do šátku, protože jsem si říkala, že ho to uklidní. Nicméně když jsem zasedla k počítači a jala se googlit, jestli je možné, že našeho malého trápí reflux (a zřejmě to bude opravdu ono), zjistila jsem, že nošení v šátku je skvělým lékem právě i na tenhle neduh. Výhody šátkování prostě nemají konce <3.

Výhody pro mě ovšem taktéž nejsou zanedbatelné – tuhle jsem se zvládla nasnídat až dvě a půl hodiny potom, co jsme s Lišákem vstali, včera večer jsem se zase stihla vysprchovat, ale vyčistit si zuby, nedejbože si třeba opečovat obličej, už jsem ale nestihla. Když včera později odpoledne Lišák usnul, jala jsem se nadšeně vytírat podlahu a pak se pustila do vaření dýňové polévky, ale nestihla jsem ani vydlabat a nakrájet obě dýně. Prostě a jednoduše, když nechám Lišáka jen tak ležet, nikdy nevím, kdy se probudí a začne plakat a už vůbec netuším, jestli k uklidnění bude stačit trochu kojit, nebo to bude uklidňovací a nosící proces na hodinu nebo dvě. Se šátkem je to jiná – navážu a vím, že minimálně hodinu, ale spíš dvě nebo tři, mám čas udělat, co je potřeba. Někdy to znamená se v klidu najíst, jindy uvařit, objednat nákup, vyřídit emaily a zprávy, napsat článek na blog a nebo prostě a jednoduše vyrazit ven na čerstvý vzduch. Mateřská najednou není jen nekonečný koloběh kojení, přebalování a utěšování pláče. Uznávám, že cítit pocit zadostiučinění a dobře odvedené práce po uvaření jednoduchého oběda nebo sklizení prádla asi není zrovna životní vrchol, ale jsou období, kdy člověku (ženě?) stačí málo. A hlavně – je strašně fajn, že to nedělám s dítětem odloženým kdesi úplně v jiné místnosti v postýlce, ale při všem je se mnou. Jak říká Vanda Schreierová – při nošení není dítě centrem pozornosti, ale je stále v centru dění. A to se mi, přiznávám, fakt líbí.

Co jinak? Konečně jsme mobilní! Před domem nám parkuje poděděné Volvo a je to úplné požehnání. Konečně můžeme taky na nějaké ty výlety! O prodlouženém víkendu jsme si vyjeli na Macochu a včera k večeru po práci na krátkou vycházku do Mariánského údolí. K autu jsme došli až za tmy. Sice nám tam samozřejmě jezdí i MHD, jenomže zrovna do údolí (a hlavně z údolí) ne moc často a já si nechci ani představovat, jak bych řešila, že Lišák začne plakat a autobus pojede až za tři čtvrtě hodiny. Venku nakojit snad ještě zvládnu (ačkoli večer už byla docela klendra), ale na přebalení to už není určitě, kdežto v autě se dá vcelku pohodlně a v teple udělat obojí a pak frrr domů! Zítra nás čeká první delší pobyt mimo domov – jedeme na Vysočinu slavit mamčino jubileum. Tak jsem zvědavá, jak to všechno zvládneme. Dostali jsme za úkol vzít s sebou kočár, ale myslím, že jestli máme na oslavě nějakou chvíli v klidu vydržet, tak to stejně bude chtít alespoň nosítko. Na přenocování si každopádně ještě netroufám.

Co se naší zábavy týče, dodívali jsme Terror a já jsem navýsost spokojená. Moje slabost pro polární výpravy je myslím všeobecně známá, k tomu navíc pohled do postupného rozkladu lidských těl i duší… fakt pecka. Nemůžu teda bohužel srovnávat s knížkou a obávám se, že do takového tlustopisu se ještě nějakou chvíli nepustím, ale zase se mám alespoň na co těšit – je mi jasné, že předloha může být jenom lepší. No a protože jsme potřebovali něco nového na koukání, vyzkoušeli jsme Vexed a je to velká pecka! Zrovna nemáme rozkoukanej ani žádnej detektivní seriál, ani sitcom a tohle je od obojího trochu. Navíc to režíruje Matt Lipsey, který dělal i Man Down, hell yes. Je to mega vtipné, humor často černý a (nejen politicky) nekorektní a navíc bobmastický Toby Stephens. Prostě paráda. Jen škoda, že je toho tak málo, s naší rychlostí (dva díly při žehlení plín) to budeme mít zkouknuté hned. Někdo nějaké tipy na nějaký zábavný seriál? Z těch detektivních a historických toho ještě pár na seznamu máme, ale dobrej sitcom aby pohledal :-/.

A jináč? Jináč zavináč. Odpoledne nám přijde opravář na troubu, tak se těším, až budu moct konečně zase něco dobrého upéct. Prostě takové ty drobné domácí radosti ženy na mateřské.

Jo, ale ještě jedna věc. Dneska a zejtra. Volby. Nevyserte se na to, prosím. Letos poprvé jsem se alespoň malilinkato podílela na kampani a když vidím, kolik je za tím práce, jak moc se spousta lidí snaží, aby prosadila dobrou věc, a pak někteří ani nejdou volit, páč se jim zrovna nechce… Navíc se mi dneska zdálo o Babišovi. Že jsem byla na svatbě, kde byl jako oddávající (WTF?), já ho vyfakovala a dostala jsem za to sprda, že kazím svatbu. Takže jestli nechcete, aby se vám o Babišovi taky zdály takovýhle bejkárny, tak šup do volebních místností a hoďte to prosim někomu rozumnýmu! Dík a čau!

4*7

Tož v pondělí jsme oslavili celé čtyři týdny s naším fantastickým panem Lišákem. Ta délka je samozřejmě relativní – částečně je to kraťounká doba, částečně je to vlastně doba dost dlouhá. Do těch čtyř týdnů se nacpalo tolik zážitků, zkušeností a emocí, jak se leckdy nevejde ani do celého roku. Pět dní v porodnici, dva týdny doma i s mužem, další týden už jen většinu dne s Lišákem.

Dokud jsme byli doma všichni tři, byla to velká paráda. Samozřejmě čas od času přišly náročnější chvilky, pro mě hlavně takhle  po nocích – to většinou když Lišák nechtěl moc pít, ale zároveň brečel, že má hlad. Z nějakého důvodu mu není úplně sympatické moje pravé prso, takže právě v noci ho čas od času bojkotuje. Došlo to párkrát tak daleko, že jsem se snažila kojit, u toho nadávala a brečela, ale nakonec jsme to vždycky zvládli. Myslím, že je důležitý mluvit i o těchhle temnějších chvilkách, protože ač Lišáka fakt zbožňuju a většinu času je zlatý, mateřství znamená taky občasná nahlédnutí na temnou stranu (čeho, to vlastně nevím, ale temná je teda rozhodně). Jakmile jsme už začali hospodařit doma s Lišákem sami, bylo to najednou všechno zase úplně jiné. Ze začátku náročnější, moc jsem toho nenaspala a hlavně se vůbec nestíhala najíst. To naštěstí vyřešilo jednoduché opatření – muž vždycky večer navaří tak, aby mi něco zbylo i na druhý den. A najezená matka je samozřejmě mnohem použitelnější než matka hladová, to dá rozum. Taky se nám oběma stýská po muži/tatínkovi. Nejenom, že dokud byl s námi doma, tak byl samozřejmě nedocenitelný parťák ve věcech praktického rázu, ale myslím, že nejdůležitější je to sdílení – hezké chvíle jsou dvakrát tak hezčí, těžké okamžiky jsou naopak o polovinu snesitelnější. A nechci tvrdit, že nějak rozpoznávám Lišákovy emoce, ale zdálo se mi, že prvních pár dní byl jakýsi skleslejší, když najednou neměl tátu většinu dne doma. Každopádně jsme si už ale docela zvykli a o to víc se samozřejmě pak těšíme, až bude pozdě odpoledne naše trojka zase kompletní.

Čtyři týdny taky znamená, že dvě třetiny bájného šestinedělí už jsou za námi. Nevěděla jsem moc, co od tohohle období vlastně čekat, jen jsem si slíbila, že nic nebudu lámat přes koleno a prostě uvidím, jak se to bude vyvíjet. Go with the flow. A musím říct, že zatím to moje očekávání spíš předčilo. Hlavně v tom, že se nám už několikrát podařilo si „dopřát“ a vyrazit ven. Jedna z prvních výprav byla „jenom“ na nákup do centra, kdy se nám dokonce poštěstilo si zajít na oběd. Jednu neděli jsme si sjeli do Lužánek a naučili se tam vázat šátek. Šátkování je vůbec super věc, Lišák je v šátku (a případně i v nosítku) klidný, dokáže docela dlouho spát a já mám moc ráda ten pocit, že ho mám co nejblíž u sebe to jde. S Lišákem v šátku jsem si třeba taky zahrála na listonošku a roznesla jsem něco propagačních materiálů naší komunální kandidátky, z čehož jsem měla velmi příjemnej pocit užitečnosti. Tuhle sobotu odpoledne jsme se vypravili na Kravák na skotské hry, což bylo taky úplně perfektní. Měla jsem svou premiéru v kojení v autě, docela nám to šlo a já jsem od té doby klidná, že při výletech se tím pádem případně bude dát vyřešit i pokud Lišák dostane nečekaně hlad. V pondělí jsme měli dokonce dost nadupaný den – vyjeli jsme do centra na nákup, pak jsem se stavila na oběd a protože Lišák hezky spal a já se s ním chtěla ještě projít, stavila jsem se ukázat ho v práci a cestou domů jsme si udělali procházku. Bohužel teda zrovna začalo pršet a dokonce padaly i kroupy, ale Lišák byl naštěstí bezpečně a pohodlně zakutaný v mé nové nosicí mikině. Mrzí mě, že všechno to nosicí oblečení je většinou docela nevzhledné a především drahé. Měla jsem na výběr mezi nehezkou a docela ucházející mikinou, ale ta nehezká byla ve slevě, takže… ale co, jde především o funkci, ne? A osvědčila se náramně, navíc je šitá v Česku, tak co víc si přát? No a večer jsme vzali Lišáka poprvé do hospody. Krásně si tam pochrupoval ve skořápce, ale nutno říci, že cestou domů a po zbytek večera už to taková pohoda nebyla. Nejsem si vlastně jistá, jestli toho na něj bylo ten den už moc, a proto byl k neutišení, nebo jestli ho bolelo bříško, nicméně zdá se, že druhá dávka kapek na bříško zabrala, takže jsme se nakonec i vyspali. Takže myslím, že na šestinedělí zatím velmi pěkné skóre. Cítím, že mě tyhlety výpravy do civilizace hodně pomáhají, mám pak víc trpělivosti a empatie ve chvílích, kdy je to potřeba.

Taky jsme tu měli už několik návštěv, což mi též dělá dobře na duši. Naštěstí dobře vím, že nikdo nečeká, že ho přivítáme v naklizené domácnosti s buchtou na stole, to by to byl asi trochu stresík. Naopak, snad každý, kdo přišel, tak něco přinesl, s něčím pomohl a hlavně mám obrovskou radost, že má Lišák kolem sebe tolik lidí, kterým na něm záleží a mají ho rádi. Rádi ho půjčujeme na vyjížďky v kočáru a už se těším, až se někteří „venčiči“ odváží zkusit třeba i nosítko nebo dokonce šátek.

Vzhledem k tomu, že Lišák nemá problém spát přes den třeba dvě, tři hodinky v kuse, tak jsme dokonce zvládli i leccos zkouknout a přečíst. Nebudu lhát, že moje čtivo se netýká hlavně péče o dítě a podobných věcí, ale i to se počítá. Naprosto mě nadchla kniha Our babies, ourselves (v češtině jako Naše děti, naše světy) – je to odborný, etnopediatrický pohled na péči o děti v různých kulturách, nicméně psaný poutavě a čtivě. Je to plné faktů a studií, které osvětlují, proč jsou některé praktiky v péči o dítě (nošení, společné spaní, kojení „na požádání“) pro dítě prospěšné, zároveň ale ukazuje, že i jejich opak, typický často pro euro-americkou výchovu, má v kulturním kontextu své opodstatnění. Alespoň s mužem u televize neřešíme dětičky a jejich výchovu, takže jsme zvládli dokoukat Hinterland (tož nebylo to špatné), Vicious (nejvíc nejlepší!), Man Down (u první řady jsem myslela, že to vzdám, ale postupně mě to nějak chytlo a nakonec jsem byla už úplně hooked) a nově jsme rozkoukali Hildu (♥). Ještě vybírám, na co budu koukat sama u kojení. Číst u toho bohužel nezvládám, takže zbývá buď audiokniha nebo právě nějaký ten seroš. Prý brzy začne nová řada The Good Place a Cuckoo, tak to asi moje dilema vyřeší.

Svůj poslední šestinedělní slib – žádná práce – dodržuji poctivě. Jsou jistá okénka, kam bych nějaký ten překládek už zvládla vměstnat, ale zatím je využívám spíš k odpočinku, troše těch domácích prací a poslední dobou taky k procházkám po venku, čerstvý vzduch je třeba! Ale už mě začínají maličko svrbět prsty, co vám budu povídat…

Fantastický pan Lišák

Ticho na blogu může znamenat spoustu věcí, ale vám jistě došlo, že u mě to může mít jediné možné vysvětlení – éra 2v1 končí a začíná nová epocha tříčlenné rodinky!

Je to fascinující, že nakonec všechno vyšlo úplně přesně podle plánu – domluvila jsem se s koťátkem, že vzhledem k úporné předporodní svědivce (a ne, to není žádný eufemismus) bychom mohli ten termín maličko předběhnout. Jako ideální se mi jevila neděle na konci srpna – stihneme ještě návštěvu mých rodičů, trochu si odpočneme a pak už zapracuje magická síla úplňku. Když jsem tenhle plán nadnesla, kotě se souhlasně zavrtělo, takže jsem to brala jako hotovou věc. A ono to tak vážně vyšlo!

Kontrakce začaly v neděli pozdě odpoledne, nejdřív to vypadalo, že je teplá vana rozežene, nicméně záhy se ukázalo, že nastal pravý opak. Časování bylo tak dokonalé, že během toho, co jsem se louhovala, si muž ještě dokonce stihl zajít zacvičit do naší sklepní posilovny – a když se vrátil, bylo už více méně jasné, že se to blíží. Zanedlouho už jsme zavolali dulu, aby nám dělala společnost a hlavně svým zkušeným okem posoudila, jestli to na mě vážně přišlo. No a jak se pomalu stmívalo a na obloze se klubal ten neuvěřitelný úplněk, zavelela jsem, že nastal čas vyrazit do Vyškova.

To, co se dělo potom, bylo strašně zvláštní. Ačkoli si myslím, že jsem se toho o porodech načetla a naposlouchala spoustu, stejně to člověka na ten zážitek nepřipraví. Zvlášť mě, někoho, kdo svou tělesnost nikdy dvakrát nevnímal a většinu života používal k práci i zábavě především hlavu, tělo nikoli. Najednou se hlava upozadila, protože tělo na sebe poutalo veškerou pozornost. Jakmile jsem po otravně dlouhém monitoru konečně mohla na sál, okamžitě jsem se naložila do vany, kde jsem strávila několik prvních hodin porodu. Teplá voda sice kontrakce od bolesti neoholila, nicméně stále to bylo velmi příjemné prostředí. Pak ale přišla chvíle, kdy už mi ve vodě nebylo pohodlno. Doufala jsem, že už se to snad někam pohne, ale pořád mi ještě nepraskla voda, až jsem začala mít pocit, že k tomu snad nikdy nedojde. Samozřejmě, že brzy jsem se přesvědčila o opaku, a pak jsem zase měla pocit, že ze mě snad nikdy téct nepřestane. Jakkoli tohle všechno bylo intenzivní a nepříjemné (co si budem nalhávat, porod prostě bolí, ale zároveň má tělo naštěstí i mechanismy, jak se s tím popasovat), druhá doba porodní byla ještě náročnější.

Asi jsem při předporodní józe málo ladila čakry, protože ačkoli jsem v první době porodní o kontrakcích věděla sakra dobře, když došlo na druhou dobu porodní, tedy slavné tlačení, najednou jsem měla pocit, že je snad ani nemám. Nebo ještě lépe, že je mám neustále. Nějak jsem nezvládala vnímat signály těla, kdy se do toho opřít a kdy naopak dýchat a odpočívat. Bylo to náročné a dlouhé. Nakonec jsem si nechala píchnout oxytocin, protože jsem ze všeho nejvíc chtěla, aby se to už někam hnulo. Neměla jsem pocit, že by to kdovíjak pomohlo, nicméně pomaloučku se to všechno hýbalo kupředu. Zjistili jsme, že miminko je v porodních cestách natočeno trochu šejdrem, což vysvětlovalo, proč všechno nejde tak hladce, jak jsme čekali. Nakonec jsme tomu pomohli ještě i nástřihem, který jsem sice fakt nechtěla, ale nakonec to bylo myslím dobré rozhodnutí. Našeho klučíka jsem nakonec porodila po asi osmi hodinách (což dobře vím, že ve finále vlastně vůbec tak dlouhé není) někdy v půl čtvrté ráno. Hrdý otec přestřihl pupečník a já si ten náš uzlíček štěstí hned nechala dát na nahou hruď, jak to má být. Bohužel se mi tam moc dlouho neohřál, a to doslova – dětské sestře se nelíbilo, že má nízkou teplotu a málo křičí, takže nakonec mi ho po krátké době odnesli na novorozenecké. To mě samozřejmě moc mrzelo, ale hlavní pro mě bylo, že jsme to všechno zvládli a naše koťátko je konečně na světě. I se mnou bylo po porodu docela dost práce – vyvolání porodu placenty, šití, navíc jsem dost krvácela… nakonec jsem pro jistotu dostala kapačky a na porodním sále zůstala ještě tři hodiny. Když už jsem se bez motání hlavy dovedla došoupat do sprchy a opláchnout se, posadili mě na křeslo a dovezli na šestinedělí. Muž celou dobu chudák seděl na novorozeneckém a čekal, až nám miminko vrátí, ale po asi dvou hodinách dostal místo miminka vyhazov. Jestli mě něco opravdu mrzí, tak tohle – moc jsem doufala, že bude moct mrňouska do toho neznámého prostředí doprovodit a být mu nablízku. Kdybychom věděli, že nakonec už ho před odjezdem ani neuvidí, mohl alespoň zůstat se mnou na sále. Nedá se ale nic dělat a já věřím, že kluci si to spolu stihli už bohatě vynahradit.

Jakmile mě převezli na šestinedělí, muž se vydal domů to všechno dospat a já, překvapivě plná energie a dobré nálady, jsem netrpělivě čekala, až mi konečně dovezou miminko. Na to jsem nakonec ale čekala ještě několik hodin a nebudu zastírat, že jsem během toho začala být už hodně nervózní. Naštěstí, když mi ho sestřička během dopoledne konečně přivezla, tak mě ujistila, že je úplně v pořádku a že si ho už můžu nechat celou dobu u sebe. Hurá! Ještě větší radost jsem ale měla za chvíli, kdy se přišla sanitářka zeptat, jestli já nebo druhá žena se mnou na pokoji nechceme nadstandard. Že váháš! Byl to koneckonců jeden z dost významných důvodů, proč jsme nakonec zvolili Vyškov – šance, že se dostaneme na nadstandard, byla poměrně vysoká. Takže muž doma pak už jen popadl předbalenou tašku a po zbytek týdne už byl v porodnici s námi.

Pobyt na šestinedělí samozřejmě nebyl kdo ví co příjemného. Čekala mě transfuze krve, spousta vizit, při kterých jsem se ale o svém zdravotním stavu většinou nic nedozvěděla, neuvěřitelně nepříjemný pediatr, dětské sestry, které byly sice milé, ale jejich „pomoc“ s kojením mě spíš znejistěla, spousta pocitů nekompetentnosti, zmatku a rozčarování… Nicméně všechno to bylo tisíckrát lepší v tom, že jsem na to nebyla sama. Vlastně si ani nedovedu představit, jak bych to sama všechno zvládala – od takových banalit jako to, že mi muž při dlouhém kojení dával brčkem pít nebo mi pomáhal se zvedat z postele, až (a především) po tu neutuchající psychickou podporu, třeba ve chvíli, kdy pediatr oznámil, že ztráta hmotnosti našeho broučka už je „téměř kritická“. Dovedla bych si představit milion a jeden způsob, jak by pobyt na šestinedělí mohl probíhat jinak, tak, aby (vyděšené prvo)rodičky měly dostatečné zázemí a podporu, která je v těch prvních dnech tolik potřeba. Ale je mi zároveň jasné, že dokud bude zdravotnictví fungovat tak, jak funguje, není to prostě možné. Je každopádně potřeba říct, že jsem měla u většiny zaměstnanců porodnice pocit, že se opravdu snaží a že dělají, co můžou. Když nás ale v pátek pustili domů, spadl mi obrovský kámen ze srdce. Konečně sami! Konečně v klidu! Konečně jen my jako čerstvá rodina, která se učí být spolu.

Když se tak ohlédnu zpátky, je pro mě celý porod a vlastně i pobyt na šestinedělí jaksi v mlze. Rozhodně zatím nemám chuť si to zopakovat, ale mám vlastně tak trochu pocit, jako by to snad prožil někdo jiný. Všechny tyhle nepříjemné zážitky každopádně přebíjí fakt, že máme úžasného, zdravého syna, který se má čile k světu. Je to takový náš pan Lišák – to podle toho, jak se dovede uličnicky po očku koukat <3.