Tak on je dneska svatej Patrik a já si ani nevzpomněla. Kdyby to neohlásili na Beatu, když jsme jeli s Lišákem do Šlapek na alergologii, vůbec by mě to netrklo. Tak snad se příští rok polepším a třeba si uděláme s Lišákem malou patrikovskou párty.
Ve vzduchu už je fakt cítit jaro, tak jsem si spolu s Lišákovým návratem do školky dala předsevzetí, že hned po příchodu každý den půjdeme „zkontrolovat“ zahradu. Vypadá to tam zatím strašně, ale doufám, že se nám brzo povede urvat alespoň jeden víkendovej den, abychom to tam pořádně pofackovali a mohli zahájit sezonu se vším všudy. Fascinuje mě, že ačkoli mám pocit, že čas naprosto příšerně letí, tak se mi na druhou stranu těžko věří, že zahrada se může probudit a být plná života. Že ta hrůza seschlá, co máme místo trávníku, se může bujně zazelenat. Že to nepotrvá dlouho a zase budeme moct vesele snídat a večeřet na balkoně. Odhodíme vrstvy. Tuhle se ptala kolegyně, co teď letí na dovolenou do Izraele, jakže se člověk oblíká do dvaceti stupňů. A teda musely jsme hodně lovit v paměti. Dvacet stupňů? Co to je?
Překlad mi už zase začíná lézt na nervy. Ne že by mě ten text nebavil, je skvělej a miluju ho, ale zas se nějak tenčí ta okénka, kdy k němu můžu zasednout, nestíhám, a to je pak vždycky problém. Překládat chci hlavně o víkendech, ve všední dny to nedávám, jenomže jeden víkend se jede tam, druhej támhle, do toho spousta únavy… No, tak doufám, že zítřejší extrakce osmičky mě neodrovná natolik, abych na to nemohla sednout. S nostalgií vzpomínám na Erasmus v Bristolu a první měsíce mužovy rodičovské, kdy jsem na překlad měla klid a čas, kterej jsem nemusela krást jinde. Když se pak dostanu u překládání do tempa, naplno se ponořím do jazyku textu, protože s ním trávím každej den několik hodin, tak je to fakt nádhera. Většinou to pak jde i dobře od ruky a i mozek je při řešení obtížnějších míst tak nějak kreativnější. Tak snad nějakej prostor na pořádný překladatelský flow přijde.
Nepsala jsem sem dlouho, mimo jiné proto, že mě/nás na dlouhou dobu vyřadil z provozu urputnej bacil. Já ho pořádně setřásla až na konci února. Vtipný na tom je, že to ani nebyl covid, ale zřejmě nějaká chuťovčička kultivovaná školkáčky. Se školkou je to samozřejmě pořád takový up and down, Lišák svůj rekord z ledna (dva týdny za sebou ve školce bez nemoci) zatím nepřekonal. Takže pořád řešíme nějaký hlídání (a díky všem bohům, že nám zlaté babičky a prababičky mohou a chtějí pomáhat) a ve zdravých týdnech zas a znova zvykání. Na ranní rytmus, na odcházení, na školku. Nikdy už to nebylo tak strašné a intenzivní jako na úplném začátku v září, ale i tak mám pořád někdy chuť brečet s Lišákem. Moc tomu nepřidává ani to, že naše školka moc nekomunikuje, já vlastně vůbec nevím, jak tam Lišák tráví čas, jak se mu tam daří, jak to prožívá, a to mi samozřejmě není úplně příjemný. Informace rodičům se šíří pouze plakátky na nástěnce v šatně, což je pro nás, když tam Lišák chodí většinou tak jeden týden z měsíce, taky poněkud nepraktické. Pomohlo mi to uvědomit si, že tyhle věci jsou pro mě důležité – už jsem holt rozmazlený rodič moderní doby, kterému nestačí, že se mu o dítě někdo postará. Chci vědět kdo a jak. Takže je možné, že od září Lišák zase změní školku. Ale doufám, že pokud na to dojde, bude to opravdu naposled a že budeme všichni spokojení.
Jinak se mi ale, myslím, docela daří držet moje hlavní letošní předsevzetí – starat se o sebe. Být na sebe hodná. Nesoudit se, nevyčítat si. Dovolit si. Leckdy balancuju na hranici eza a kýče a učím se to dělat bez výčitek. Z jógového pobytu jsem si dovezla růženín, prostě proto, že se mi líbí. Čtu romanťárny. Vracím se k bylinné napářce. Užívám si procházky do práce a z práce, když je k tomu zrovna příležitost. Raduju se z maličkostí a snažím se to učit i Lišáka. Snažím se nespěchat. A věřit, že i jen to, že se snažím dávat lásku svýmu miniaturnímu vesmíru, má smysl.
My World is Made of Letters 