Dopřekládáno

Ani jsem nevěřila, že ten okamžik nakonec přijde. A přece. Včera jsem doklapala posledních 13 stránek překladu a bylo hotovo. Jasně, čeká mě ještě zpracování redakce (což může být taky sakra práce) a pak korektura sazby, ale to hlavní, překlad, už je dokončené.

Čekala jsem, že se mi uleví, a ono taky jo. Tahle knížka nade mnou visela jako balvan mnoho a mnoho měsíců, strašila mě, vyčítavě na mě zahlížela každou minutu – když jsem si ráno místo překladu přispala, když jsem po příchodu z práce šla na gauč a ne za klávesnici, když jsem si dala šlofíka, když jsem seděla s kamarádkou v kavárně, když jsem jela na víkend za rodiči, když… prostě pořád. Každou jednu vteřinu se mi připomínala s tím, že bych na ní měla pracovat. Jednou provždy mi ukázala, že nejsem ten typ, co chce a zvládá dělat dvě věci naráz. Hlavou se mi kolikrát mihlo – vždyť ale dřív… Jenže dřív byla obrovská spousta věcí jinak. Přeci jen už nejsem studentka, která se teprve snaží přijít všemu na kloub a nadšeně využívá každé profesní příležitosti, která se jí nabídne. A přiznejme si to otevřeně, taky už nejsem holka, co pořád tolik pracuje hlavně proto, že její vztah už dávno vyhořel, jen si to nechce přiznat. Takže co bylo, bylo. Teď je to prostě jinak.

Ovšem tahle knížka mi taky neustále dokazovala, jak moc mě překlad baví. Když mám to štěstí a můžu překládat text, který mi sedne, osloví mě a v jehož světě ráda trávím čas, je překlad vážně asi ta nejkrásnější práce, co si dovedu představit. Možná i právě proto se mi tak špatně dělá po kouskách, v ukradených chvilkách mezi zaměstnáním, časem stráveným s mužem, přáteli, rodinou, péčí o domácnost a v neposlední řadě taky spánkem. Vím, že si zaslouží víc než jen to, a já taky. Což mě přivádí k tomu, že jsem se nedávno musela rozhodnout, co třetí a poslední díl téhle skvělé knižní série. Řekla jsem ne. A strašně moc mě to mrzí. Jenže co naplat, však o svých překladech žertem říkám, že jsou to moje děti, a teď holt musí dostat přednost to dítě opravdové. Vím, že při mateřské se dá leccos zvládnout, a pevně věřím, že už během prvního roku našeho koťátka se k překladu zase budu moct vrátit. Ale nechci na sebe brát takový závazek, jakým překlad poměrně dlouhé knížky rozhodně je, když vůbec nevím, co mě vlastně čeká. Dost možná by to zase skončilo stresem a šizením obojího, a to už opravdu nechci.

Ale přeci jen bych to nebyla já, abych neměla alespoň něco v záloze – když se mi zrovna nehodí překládat pro peníze, budu překládat pro radost. Můj strýček cestovatel si ze svých putování dovezl dvě zajímavé knížky o sámské kultuře a pověstech a ty už se jen třesou, až se jich někdo ujme!

Reklamy

Zase dobře

Tak dobrý, sice ještě čas od času trochu zachrchlu, ale vzala jsem si ze svých vlastních slov poučení a snažím se to nepřehánět. Žádným směrem. Tak snad to vydrží.

Povím vám, to léto v Brně, to je zničující. Zvlášť protože už vlastně trvá tak dlouho. Konečně nám alespoň nainstalovali sítě do oken a do pracovny na střešní okna rolety, tak je u nás doma zase o něco snesitelněji, ale pořád to má do ideálu daleko. Hodně jsem to teď cítila při návštěvě u našich na Vysočině. Taky tam bylo vedro, ale má to úplně jiný rozměry, je to mnohem snesitelnější. Teď mi jenom stačí sedět u počítače, zadek zpocenej a mozek lehce uvařenej. Překladu zbývá posledních pár desítek stran. Říkám si, jestli to nakonec prostě nevyřeším starým dobrým all-nighterem jako za studentských let. V noci by se díky lehkému poklesu teploty mohlo pracovat o něco lépe a konečně bych to dobouchla.

Co mi teda ovšem léto nečekaně připravilo, je stesk po festivalech. Nějak mě popadla chuť někam vyrazit, ne zrovna teda na MoR a podobný megalomanský obludnosti, ty už bych si fakt asi dneska neužila, ale taková Keltská noc… Jenomže smolík, letos ji udělali nějak podezřele brzy a kryje se nám s hlavní svatbou sezony. Tak možná alespoň Lughnasad u nás na Veveří by mohl vyjít, ačkoli mě dost rmoutí, že letos mě neláká ani jedna jediná kapela. Ale zase výlet na Veveří si s mužem slibujeme už dva roky a navíc to bude skvělá příležitost pro vyvětrání kiltu. Ten měl premiéru na včerejší svatbě a myslím, že zanechal působivý dojem – drahému to neuvěřitelně slušelo a pochvaloval si, jak je to oproti obleku pohodlná věc. No ještě ani ne, oni ti Skoťáci prostě nebyli hloupí, co si budeme vykládat!

Moje super dobrodružná sestřenka se pochlubila s fotkami z rodinné výpravy do Skandinávie, letos si mí cestovatelští příbuzní dali společně Švédsko a Norsko. Vypadalo to báječně, naprosto báječně. Považte – výlet za pozorováním velryb (k těm mám po přečtení Strážců světla zvlášť srdečný vztah), výstup na Snøhettu a taky oslavy Midsommaru přímo ve vikingské vesničce? OMFG! Chci! O něco méně bych teda chtěla to putování natěžko přes národní park Dovrefjell, ale fotky vypadaly fakt úžasně. Tak jsem jí na oplátku ukazovala fotky ze Skotska a tam bych taky hnedka jela. Kamkoli. Vždyť je léto, to je přeci čas výletů a dobrodružství, ne? Ale holt si s tím dobrodružením budeme muset počkat až a) koťátko bude připraveno a b) budeme mít konečně tu káru. Páč s tou jde to cestování fakt o hodně líp. Věřím, že pak dojde alespoň na ty moje vytoužený Beskydy.

Tento týden jsme mimo jiné zase pokročili s chystáním výbavičky. Konečně jsem si objednala porodní balík, poslední dobou se kolem mě neustále skloňuje skautské „Buď připraven!“ a já to nehodlám brát na lehkou váhu. Skauti z mého rodného městečka měli nedávno benefiční koncert na stavbu nové klubovny, skautem byla jedna z hlavních postav Náklaďáků Volvo a i v Zabijácích, které jsem dočetla dneska, se Baden-Powell skloňoval podezřele často. Tak se snažím neponechat nic náhodě. V úterý nám KONEČNĚ položí koberec do pokojíčku, takže budeme moct sestavit komodu, já budu moct vyprat tu už poměrně úctyhodnou sbírku oblečků a všechno to tam hezky nachystat. Jak jsem se ze začátku bála, že bude všeho málo, všechno budeme muset kupovat, tak naštěstí ani omylem. Trošku jsme teda tento týden šatník pro koťátko přifoukli nějakými roztomilostmi, protože měli zrovna na webu Proděti slevy u mé vyhlídnuté značky a taky jsem při předchozí inspekci zjistila, že máme málo dupaček. Tak teď už myslím nemáme málo dupaček. Mrňousek si může dupkat, jak se mu zlíbí. A když je zesere, nevadí, převlečeme, máme do čeho. Uf.

Je to strašně zvláštní pocit, jak už se nám ten termín porodu blíží. Moc toho nevydržím, bolí nohy, bolí záda, dech je krátkej, žádný tričko naopak už není dost dlouhý přes pupík. Ještě jsem si na to finále doobjednala pár triček a jedny letní těhotenský kalhoty, protože už se fakt nevejdu skoro do ničeho (kromě šatů, ale na doma jsou mi kalhoty s tričkem jaksi pohodlnější) a fakt nechci chodit ani s přizaškrceným, ani s napůl koukajícím pupíkem. Každopádně už je prostě jasný, že čas 2v1 se krátí, ale vůbec si nedovedu představit, jaké to bude, až bude koťátko konečně s námi na světě. A je mi jasný, že jakmile se vyklube, tak už si zase nebudu moct vzpomenout, jaký to bylo, když s námi ještě nebylo. Každopádně jsem strašně zvědavá a těším se. Věřím, že porod společně dobře zvládneme, první přisátí se taky povede a pak už jen poznávání a sžívání se. Jistě náročné, ale určitě i krásné. Jak bude asi vypadat? Komu bude podobnější? Bude mít vlásky? Bude se mu u nás líbit? Otázky, samé otázky! Jsme domluvení, že koťátko počká alespoň do toho ukončeného 37. týdne a pak, pokud bude chtít, už se za námi klidně může vydat. Včera začátek týdne 34. Páni!

Nebuď blbá

Na předporodním kurzu z naší lektorky vypadlo takové moudro, že jsme si to tou emancipací a feminismem pěkně posraly. Mně se při takových slovech samozřejmě naježila hrst, protože co to je tohle za kecy? Vysvětlení tohoto kontroverzního výroku bylo naštěstí snesitelnější – ženy přijaly za svůj tlak na výkon, vzniklo nám z toho krásné double burden, jedeme až na dřeň a to může být v některých etapách života ženy (zdravim Čokovoko!) cesta do pekel. A to zas asi můžu podepsat, to jo. Přichází příběh o tom, jak jsem byla blbá a jak se z toho snad poučím a už blbá nebudu. A vy prosím vás taky nebuďte, je to pak dost otrava.

Ono v zásadě o nic nejde. Minulý týden jsem se rozloučila v práci a přede mnou se rozprostírala hořkosladká vidina počátku mateřské „dovolené“ (srsly, kdy už se tohle debilní pojmenování nějak všeobecně nahradí něčím smysluplnějším???). Sladká proto, že jak už jsem tu psala minule, v současné situaci pro mě chození do práce bylo už opravdu notně vyčerpávající. Jasně, měla jsem tam klimošku, po té teď doma pláču, stejně jako po meníčkách od Chálky, i ten kontakt s lidma nebyl tak úplně od věci, ale suma sumárum mi spadl pořádný balvan ze zad. Jistě jsou ženy, které do práce chodí rády i v pokročilém stádiu těhotenství a more power to them say I. Ale jsem fakt ráda, že tohle po mně nikdo nechtěl. Hořká proto, že další balvan jménem překlad jsem stále ještě nedokulila do cíle a začátek mateřské pro mě znamenal především začátek velmi, ale velmi intenzivní překladatelské práce. K tomu každý víkend nějaká akce – koncert v mé domovině, pak šup na vlak a hurá na summer party z mužovy práce a další tři víkendy svatby, jedna díky bohům kousek od mého rodiště, takže ne tak daleko, další dvě v Praze. No ty vole. Takže místo kýženého odpočinku přede mnou práca, socializace, cestování, a to do toho nepočítám všelijaké doktorské návštěvy a taky pár lekcí anglické konverzace, které jsem přislíbila. Když si to takhle vypíšu všechno k sobě, je mi z toho až zle. Je toho fakt moc. Jenomže když to člověk plánuje, tak mu (dobře, alespoň tedy mně) vlastně ani nepřijde. Jedna drobnost tuhle, jiná tamhle, tohle přece nemůžu odříct, jadajadajada.

Abych to zkrátila. Jistě si vybavujete, jak se nám minulý víkend trochu ochladilo. Teda, tak mi to aspoň přišlo v sobotu odpoledne u nás v Židech. Na summer party na koupáku jsme tedy vyrazili stále letně oděni, koho by po těch vedrech napadlo brát si ve tři odpoledne s sebou svetr, že jo? Dorazili jsme na místo, muž brzy odkráčel na hodinku na lekci kardio boxu a já se natáhla na ručník s knihou na trávu. V těch chvilkách, kdy zrovna koukalo mezi mraky sluníčko, mi bylo nanejvýš příjemně. Když bylo schované… bylo to horší. Už během té hodinky mi začala být dost zima. Muž přišel z boxu samozřejmě celý rozhicovaný a už se těšil, že si dáme nějakou tu baštu. Fajn, sice mi není kdovíjak pohodlně, ale jasně, však když už jsme tady, najíme se. No, a teď bychom si to tu mohli trochu projít, odpočinout si a pak si dát ještě jednu rundu, co? Řekla jsem: „Promiň, zlato, ale ne, mně je zima, musím na sebe dávat pozor, pojeďme už domů?“ Tak určitě. Cosi jsem zamrchtala, ale přece nebudu za slabocha, že jo, trocha větříku na začátku července ještě nikomu neublížila. Sluníčko už nevylezlo. Byla mi zima jak v psírně. Došlo to až tak daleko, že jsem si dala lattéčko, jen abych se alespoň trochu zahřála. Aby na mě tolik nefoukalo, přehodila jsem si alespoň přes paže ručník (jo, tak skvěle jsme se sbalili, že jsme s sebou měli jen ručník, dokonce ani osušku ne). Pak už začínala být zima i mužovi a nebylo moc co dalšího sníst, takže jsme konečně vyrazili domů. Nepříjemná zkušenost, ale tak co už.

Koho překvapí, že v pondělí nastoupila migréna a v úterý jsem se vzbudila s odporně bolavým krkem? Že jsem čtvrtek a pátek proležela a jenom se děsila, aby mi ten hnusnej kašel nespustil kontrakce? Že ještě dneska odporně chrchlu a nejsem fit ani zdaleka? Že se nakonec na žádnou svatbu do Prahy nejelo? No, tak mě jo. Já ještě ve středu byla rozhodnutá, že se to určitě nějak zvládne. A víte, co je úplně nejhorší? Že to, že je toho všeho nějak moc a že fakt musím zvolnit, mi došlo ve středu až nějakou dobu potom, co jsem dostala zprávu o úmrtí v rodině. Bylo vlastně očekávané a následovalo po dlouhé řadě nemocí, žádná náhlá tragédie. Mrzí mě, ale není z čeho se hroutit. Jen to byla ta pomyslná poslední kapka, kdy mi konečně došlo, že je toho všeho nějak MOC. A že to takhle prostě nemůže jít dál. Měla jsem pocit, že vlastně poslední dobou NIC NEDĚLÁM, jenom se FLÁKÁM a na jakékoli další zvolnění či upřednostnění svých potřeb NEMÁM NÁROK. Což je samozřejmě BLBOST.

Tak prosim vás, nebuďte tak blbí jako já. Buďte na sebe hodní. Nepřepracovávejte se. Serte na výkony. Poslouchejte svůj vnitřní hlas a svoje tělo. Odpočívejte. Nekývejte na všechno jen tak ze zvyku. A je úplně jedno, jestli jste nebo nejste těhotní. Protože tohle si zaslouží každej.

Závěrečná třetina

Tak jsem se přehoupla do třetího trimestru, ani nevím jak. Bříško už mám povážlivě veliký, což se mi dost líbí. Taky mě lidi v šalině pouštěj sednout, což je fajn. Většinou jedu ještě ověšená nějakou taškou nebo batohem, takže už jen z důvodu zachování balance je to sezení rozhodně prima. Prostě už se to fakt neschová a je to fajn. Musím zaklepat, že zatím se mi naštěstí nikdo cizí nepokouší udílet žádné moudré rady ani mi sahat na břicho, tak pevně doufám, že to tak i zůstane.

Těhotenská cukrovka se, zdá se, přeci jen koná. Nepociťuju to jako žádnou tragédii, ale co si budem namlouvat, otrava to je. Pořádná. Úprava jídelníčku mi až tak moc nevadí – samozřejmě nebudu lhát, chutě na sladký mnou lomcujou, zvlášť když mám hlad, ale tak dá se to uhlídat. Když si chci jó dopřát, udělám si sklenku slaboučké bezové šťávy a hned je líp. Horší to je s pravidelností a velikostí porcí. Nejsem na to pravidelné jezení úplně zvyklá a často se mi stane, že se prostě najím málo, jenomže mám zakázáno se mezi jídly „dojídat“, takže pak úpěnlivě čekám, až uplynou od posledního jídla dvě hodiny, abych se mohla najíst. A pokud je to zrovna svačina, tak to někdy nedoženu ani tehdy, protože nevím, co mám furt svačinat, a zjišťuju, že jogurt s ovocem fakt nestačí. Dneska jsem se to pokusila trochu vylepšit přidáním ovesných vloček, ale hlad mi to taky úplně nezahnalo. Tak teď nevím, jestli si jít radši ještě něco zdlábnout, nebo spíš vydržet… chjo. No ale ještě horší je pak měření. To je otrava úplně největší. Nevím vlastně úplně, jak často se mám měřit (to je tak, když vás nejdřív instruuje jeden člověk, a pak kontroluje druhej, a každej tvrdí něco jinýho a vy nevíte, podle koho se teda vlastně máte zařídit) a hodnotama si taky nejsem úplně jistá. Něco jiného říkala diabetologická poradkyně, něco jiného stojí v materiálech k cukrovce, něco jiného mám v diářku od glukometru, něco jiného mi tvrdí doktorka a ještě něco jiného se píše v mojí chytré aplikaci na telefonu. A teď babo raď. Po první sadě měření se mi zdálo, že ty výsledky nejsou úplně dobré, takže jsem z toho byla samozřejmě lehce vystreslá, což člověku taky nepřidá. Naštěstí doktorka povídala, že to naopak vychází docela hezky, tak alespoň tak. K vážení porcí jsem ještě nedospěla a doufám, že to nebude potřeba, protože to už by mě z toho asi vážně kleplo.

Asi netřeba zdůrazňovat, že pokusy o co nejlepší nastavení stravovacího režimu a měření jsou spolu s prací téměř neslučitelné – těžko nějak výrazněji zapojovat mozek (kterej už stejně navíc nepodává ani zdaleka svoje klasické výkony), když pořád myslíte na jídlo a píchání se do prstu. Naštěstí je tenhle týden v práci už poslední, hurá! Už tam opravdu melu z posledního. Mateřská sice nebude žádná „dovolená“ ani zdaleka, čeká mě hodně brutální finiš překladu, a pak sotva měsíc na dochystání výbavičky, věcí do porodnice a vyřízení veškerých možných administrativ, nicméně z pohodlí vlastního hnízda se to všechno hned vyřizuje lépe a příjemněji. Apropos hnízdo – mám velikou radost, že se nám konečně podařilo dát do pucu dětský pokojíček. Rajčátka už jsou vysázena do koflíků a dělají parádu na balkoně a ze skladiště je teď docela úhledný prostor. Akorát jsme při tom zevrubném úklidu zjistili, že koberec, který je tam ještě po předchozích majitelích, už má přeci jen asi nejlepší léta za sebou a že by si naše koťátko asi zasloužilo něco nového a hlavně čistého. Takže sestavení luxusního nábytku z Ikea se odkládá až na dobu po pokládce koberce. Jestli my to všechno do porodu vůbec stihnem… ale fandím nám!

Ovšem nejenom těhotenstvím živa je žena. Musím tu vypíchnout naprosto fantastickou mini-dovolenku, kterou jsme absolvovali s mým bráchou a jeho milou ku příležitosti té velké slávy, že ze švagrové je magistra! Vydali jsme se nakonec do Adršpachu a bylo tam krásně. Nečekaly nás samozřejmě žádné velké túry, jeden den procházka adršpašským skalním městem (poznámka pro těhotné a učůrance – s toaletama je to fakt bída, člověk by si rád skočil za keř, ale žádný tam nejsou!) a druhý den pak dobrodrůžo v broumovských stěnách. Jojo, smáli jsme se těm cedulím o náročným terénu… tak prosím vás, vy se jim nesmějte! Neříkám, že cesta od Hvězdy na Honský špičák je nějaká vyložená drsňárna, ale s tím pupkem už to někdy bylo jen tak tak. Naštěstí jsme měli ve výpravě hned dva zdatné muže v kondici, takže kde bylo potřeba, trochu vytáhli, postrčili, ruku podali… prostě učinění gentlasové. A oproti narvaném Adršpachu, kdy jsme měli tu smůlu a vmotali se kamsi mezi asi 5 polských zájezdů, byla téměř prázdná cesta učiněný balzám. Navíc, a to jsem dost nečekala, jsme se v oba dny i výborně najedli, jednou v Adršpachu v Kalírně, podruhé v Broumově v hotelu Veba. Vypadá to, že to s tou vege nabídkou v ČR začíná být konečně poměrně uspokojivé.

Tento víkend jsme zase měli moc příjemný výlet za rodinou do Litomyšle. Ofiko to bylo jakože na Smetanovu Litomyšl, byli jsme v piaristickém kostele na Bachově mši h moll, ovšem myslím, že většina účastníků výpravy tento krásný kousek lehce proklimbla. Já rozhodě, celou první polovinu. Ale poslouchalo se to i tak krásně. Hlavně jsme se ale po dlouhé době viděli s litomyšlskou částí mužovy rodiny, což bylo moc prima. A jako bonus jsme si ještě odvezli krásnou část výbavy pro koťátko, především kompletní látkovou plenkovací výbavu, naprostá pecka. Podědili jsme taky moc fajn přebalovací pult, který jsem se ještě rozhodla natřít na bílo, aby nám ladil se zbytkem nábytku v pokojíku (z původního plánu udělat ho lesní to teď spíš vypadá na mořské ladění), tak se na to dost těším. Já mám totiž natírání z nějakého nepochopitelného důvodu fakt ráda.

Jinak nám minulý týden skončil předporodní kurz, tak je mi to i docela líto, měla jsem tyhle středeční podvečery ráda. I jógu už jsem dochodila, tak uvidíme, jestli bude i něco přes léto. Uvažuju, že vyzkouším gravid jógu, co mám poměrně nedaleko, vždycky se snáz dokopu někam, kam to nemám moc daleko. A když už budu konečně doma, tak snad taky dojde na nějaké to kvalitní domácí cvičeníčko! Karimatku už mám vytaženou, v Kunštátě, kde jsme byli na trzích s Levandulkou a Štístkem, jsem si pořídila moc fajn sedák plněný pohankou, tak už jen zvednout ten zadek a jít se protáhnout. Zatím jsem si ještě nenašla cvičitelku, která by mi 100% vyhovovala, ale věřím, že to je otázka jen pár chvilek šikovného gůglení.

Jinak taky začínám pomalu přemýšlet, co vlastně dál, až už bude koťátko s námi. Nemyslím teď, co s ním budem dělat a jak ho budeme vychovávat, ale čistě praktické věci jako na jak dlouho si nahlásit rodičovskou, na kolik si nastavit rodičovský příspěvek, jestli a jak se na rodičovské vystřídat s mužem, co případné kotě číslo dvě… Říkala jsem si, že takové věci budu rozhodně řešit až po porodu, až se s koťátkem trošku poznáme, zjistíme, jakou má povahu, co mu vyhovuje, a taky jaké pojetí rodičovských rolí vyhovuje nám dvěma. Jenže to by nesměli existovat zvědavci s dobře mířenými dotazy a poznámkami typu „ale on už s tím šéf počítá, že budeš pryč tak a tak dlouho, to by sis s ním měla domluvit…“ Najednou mě to polilo jak voda z ice bucket challenge (pamatujete?) a začala jsem samozřejmě stresovat jako blázen. Vždyť není náš brouček ještě ani na světě a já už se mám rozhodovat, jak dlouho s ním strávím doma, a počítat, jak dlouho bychom doma mohli být, abychom vyšli s penězi, a kdy se nechat zbouchnout podruhé, aby nám nevypadl příjem, abych nepřišla o místo v práci a zároveň abych se do práce nevrátila třeba na tři čtvrtě roku a pak zase tradá. Vyšší dívčí, todleto, doslova. Tak si tu pouštím nějaké ty mazurky na uklidnění a snažím se to nehrotit. Nějak bylo, nějak bude a i tohleto se ve správný čas vyřeší.

Přituhuje

Týden 28, to už je docela pěkné číslo. Polovinu máme úspěšně za sebou a zatím je to pořád krásné. Prý mám pregnancy glow, což se samozřejmě moc hezky poslouchá. Vedra mi sice nedělají dvakrát dobře, ale zase je to příležitost vytáhnout letní šaty a dělat parádu. Konečně jsem si taky splnila svůj dávný sen o rozevláté sukni dlouhé až na zem (která ale zároveň nesmí být „lesanovitá“, rozumíme si) a maxišatech. Sukně z obchůdku od jedné české značky, navíc s příjemnou slevou, protože měla lehce napáranou podšívku. Nic, co by nespravila pětiminutovka s jehlou v ruce. Podobně chytrý nákup jsem udělala u letních šatů ze sekáče, bylo potřeba zkrátit ramínka, takže za 90 kč a čtvrt hodinky šití mám další parádičku. Teda, to šití nakonec trvalo o něco déle. Začínám mít totiž krapítek mlíčko na mozku, jak se tak říká, a když jsem se doplazila domů znavená po celém dni v práci a večerním baletním představení, měla jsem raději dát na svého muže a už se do přešívěk nepouštět. Dopadlo to totiž tak, že jsem si přepečlivě přišila ramínko… na špatnou stranu. Takže druhý den páračka a znovu a lépe. Maxišaty jsem si objednala z fair trade obchodu, sice tedy letěly přes půl světa, z toho úplně radost nemám, ale tak nějak jsem ve svých lokálních zdrojích nenašla nic, co by mě uspokojilo. Proto jsem se rozhodla, že alespoň poslední vysněný kousek do letního šatníku – lněné šaty – lokální prostě bude. Tak. Vzhledem k tomu, že to vypadá, že v Brně už nemáme nic jiného než podzim a léto, tak si myslím, že lehčí přifouknutí šatníku je zcela na místě. To jen kdyby chtěl někdo podotknout něco jako jestli už nemám těch hader dost.

Začala jsem taky chodit na těhotenskou jógu. Je to něco jiného, než bylo předchozí těhotenské cvičení, za tu hodinu a půl oproti předešlým šedesáti minutám toho nacvičíme mnohem méně, ale zase se dost vykládá. Přiznám se, že ta společnost jiných těhotných žen mi dělá dobře. Jinak si totiž připadám tak trochu jako ryba na suchu – všichni okolo jsou samozřejmě moc milí, zajímají se, ale moct si popovídat s někým, kdo si ve stejné chvíli prochází něčím podobným, je taky potřeba. Navíc zrovna na józe a předporodním kurzu je to všechno vedené hodně otevřeně, takže se dostane i na témata, která bych se třeba s kolegyněmi z práce, co už mají děti, úplně neodvážila nastolit. Předporodní kurz je vůbec strašně super věc, ten si nemůžu vynachválit. Sešla se nás tam hodně různorodá skupina ženských, každá k tomu máme asi trochu jiný přístup, každopádně je hrozně fajn to probírat společně. A nebudu lhát, docela mě uklidní, když vidím, že některé jiné ženy jsou mnohem vyplašenější než já a ptají se třeba na věci, které já už jsem si dávno zjistila, takže jsem v pohodě. Takže těhotné ženy – družte se! Nemusí se z vás nutně stát nejlepší kamarádky, ale myslím, že tohle otevřené sdílení je fakt blahodárné.

Ne každá věc ohledně těhotenství je ovšem fajn, třeba taková těhotenská cukrovka. Vypadá to totiž, že ji asi mám. Vyšly mi hodnoty lehce nad čarou, takže pěkně na diabetologii a měřit. Meh. Na to se teda netěším ani za mák. Asi by mi až tak nevadilo vypustit sladkosti (radost z toho nemám, to zase ne, ale pořád se to dá nějak vydržet), ale pořád něco měřit a kontrolovat, to se mi teda nechce ani omýlkem. Ale třeba to nakonec nebude tak zlé, poučení od odpovědných osob mě teprve čeká. A trochu víc si kontrolovat jídelníček a pokusit se ho zpestřit mi jistě jen prospěje. Stejně jako doporučovaný pohyb, například takové ranní cvičení. Hned jsem se do toho dnes vrhla a jak se dalo očekávat, kočičky mi u toho velmi ochotně asistovaly. Není nad to cvičit jógu s kočkou za krkem, fakt že jo :D.

A pokojíček pro naše koťátko se už konečně začíná rýsovat. Z toho mám velkou radost. Tedy, rýsovat… už z něj není tak strašlivé skladiště. Pořád tam mám ještě sazeničky rajčat, které nemám kam šupnout, protože se nestíhám stavit do zahradnictví pro nějaké pytle se substrátem, do kterých bych je na balkoně píchla. Zato na balkonových rajčátkách už mám čtyři plůdky, ou je! Bylinky se taky vesele zelenají a už je jich tolik, že jsem se je odvážila konečně taky začít používat v kuchyni. Naprostá lahoda. Vypadá to, že ani všechnu dýni na zahradě slimáci neožrali, a cuketám se daří jedna radost. Nějak mě to prostě doma baví, je tam pořád co dělat, co chystat, čím se těšit, co řešit, co vylepšovat… jestli ze mě nakonec nebude tuplovaná hospodyňka :D.

Ale zase ne tak úplně. Trocha toho intelektuálního vyžití by mi určitě chyběla. Tak šup šup k překladu!

Jak vítr

Ten květen fakt letí úplně neuvěřitelně. Jak vítr. Začala jsem ho pěkně pracovní dovolenou, což znamená, že jsem si vzala volno, abych mohla konečně po dlouhé době zase pohnout s překladem. To, že brutálním způsobem nestíhám, je samozřejmě nabíledni. Tak jsem se rozhodla, že využiju státních svátků a udělám si krásné dlouhé volno, během kterého se do překladu pořádně opřu. A jak už to bývá, povedlo se to samozřejmě zase jen tak částečně. Doufala jsem, že zmáknu alespoň sto stránek, což se mi nepovedlo, ale i tak jsem se pohnula o pěkný kus dopředu a připomněla jsem si, jak mě překlad strašně baví a jde mi skvěle od ruky, pokud na něj mám dost času a nemusím ho šudlat po večerech po práci. Na překladu je totiž strašně super, že za sebou okamžitě vidíte výsledek. Jasně, někdy to jde líp, někdy hůř, ale víte, že s každým písmenkem se šinete k cíli blíž – a to je krásný pocit. Vnoříte se do světa knihy a ani nevnímáte plynutí času, prostě jen převyprávíte příběh a skládáte jedno slovo za druhým. Nádhera. Miluju překládání. Škoda, že se tím nedá uživit :-/.

Během volna jsem ovšem stihla i pár jiných věcí, například se v rámci festivalu těhotenství mrknout do dvou brněnských porodnic. Co mi z toho nakonec vyšlo? Že jsem začala uvažovat o tom, že možná v Brně rodit nebudu. Ne, že by ty porodnice působily tak strašně, to vůbec ne, naopak! Ale zároveň nic tak úplně nesplňuje moje představy. Tak se v červnu ještě pojedeme mrknout do Vyškova a uvidíme. Taky jsem měla seznamovací schůzku s dulou a měla jsem z toho strašně prima pocit. Zdá se, že jsme si hned padly do noty a představa, že u porodu s sebou budu mít někoho, koho už znám, kdo ví, co chci, a kdo zároveň ví, co a jak může probíhat, je pro mě velmi uklidňující.

Hned po mém překladatelském volnu následovala služebka do Prahy, konkrétně na Svět knihy a festival mini. Obojí byla velká paráda. Knižní veletrhy jsou moje srdcovka, strašně ráda se potkávám s lidmi a prodávám knížky, být celý den na stánku je sice dost záhul (zvlášť v šestém měsíci těhotenství, samozřejmě), ale zároveň mě to nabíjí neskutečnou energií. Na festivalu mini, což je prodejní festival věnovaný dětem, jsem logicky byla naprosto ve svém živlu, okukovala jsem, co všechno se dá dětičkám pořídit a s prázdnou jsem neodjela. Dle plánu jsem koupila nějaké to oblečení, dvě tři hračky, a jedinou impulsivní koupí byl hojdavak, ten mě prostě okouzlil. Jen je otázka, jestli se v něm nebudou hojdat spíš kočky než naše koťátko – známe svoje chlupáče. Ze Světa knihy jsem si odvezla jen dva komiksy z Paseky (druhé Záleskautky a Artura a zlaté lano, obojí parádní) a od Svojtky Pana králíka a továrnu na čokoládu a neodolala jsem rozkošné publikaci Malý zahradník. I já jsem se tam pár užitečných věcí dočetla. Postupem času mi dochází, co všechno jsem ještě vlastně chtěla koupit za knihy (například nové Rychlé šípy, Samotáře ze Šumavy, Magnesií literou oceněnou Hřbitovní hlínu a tak podobně), ale vlastně jsem se na Světě knihy zdržela tak kratičce, že mi to úplně vypadlo z hlavy. Každopádně příští rok zas, ač nepracovně.

Pak jsem se ani nenadála a už následovalo další volno, tentokrát kulturního charakteru. S drahým jsme si dopřáli a vydali jsme se do Prahy na koncert Hra o trůny, který dirigoval sám Ramin Djawadi. Vlastně jsem se tam ani moc netěšila, cest Brno-Praha a zpět jsem zrovna v tom období absolvovala už několik a byla jsem z toho unavená, ale lístky byly nekřesťansky drahé, takže neexistovalo nejet. Když jsme vstoupili do O2 arény, tak jsem byla dost v šoku – tady že se má odehrávat nějaká kultura? Jasně, žádná vysoká, normální, pop, ale stejně! Prostředí silně masové a naprosto totálně nekulturní. Naštěstí to platilo především pro prostory a oděv návštěvníků, během koncertu už se všichni chovali způsobně. A jak by ne, když si účinkující připravili pořádnou show! Nebudu lhát, já bych se bez těch šaškáren asi obešla. Úplně pro zážitek z hudby nepotřebuju, aby sólistka s houslemi visela osm metrů nad publikem, ale chápu, že to k tomu asi patří. Nejlepší byl stejně Djawadi – působil velmi skromně a civilně, a přesto kromě oddirigování celého koncertu zvládl ještě pecka sóla na dulcimer, elektrickou kytaru a varhany. Hudebně to tedy rozhodně stálo za to.

No a aby toho nebylo málo, tak ku příležitosti třicátých narozenin mého drahého nás jeho rodiče vyvezli na výlet do Rakouska. Ten byl ve znamení především skvělého jídla. Původně jsme měli strávit dvě noci v horách ve vile Adolfa Loose, ale volné pokoje měli už jen na pátek, takže po trošce sobotního courání jsme přejeli do Vídně, abychom si pak v neděli užili to pravé flanérství a kavárenské povalečství. Byl to úplně jiný typ výletu, než na který jsem zvyklá, ale rozhodně to byla příjemná zkušenost. Vídeň navíc téměř neznám, takže bylo fajn si prochodit centrum a nasát tu proslulou c. k. atmosféru.

Hned další den mě pak čekal test na těhotenskou cukrovku, ze kterého nakonec nic nebylo. Bylo to celé jakési takové zmatené a nevím moc, co si o tom mám myslet. Poctivě jsem nejedla nějakých 12 hodin předem, pila jen neslazenou vodu, ale stejně mi při prvním odběru (píchnutí do prstu, normálně se nedělá, ale moje první gynekoložka mi za celé ty asi 4 měsíce neodebrala krev nalačno, tak se to muselo doplnit) mi vyšel moc vysoký krevní cukr, zátěžový test by se tedy neměl provádět, tak mi odebrali jen jednu ampulku a poslali mě domů. Když jsem si pak volala na výsledky, tak se zjistilo, že z ampulky – tedy z paže – je krevní cukr v pohodě a ten test mi bývali klidně mohli udělat. Takže příští pátek znova, juchů, nemůžu se dočkat. Každopádně mi to celé přišlo poněkud random.

Jinak v práci už je za mě vybraná náhrada a já mám před sebou poslední měsíc před odchodem na mateřskou. Vzhledem k tomu, že syndrom hnízdění stále zesiluje, toužím konečně dopíchnout překlad a navíc začínám mít pocit, že mi trochu teče mléko na mozek (zmatenost, zapomínání, někdy se mi pletou slova), tak by mi vůbec nevadilo skončit už teď. Nicméně zrovna teď v pátek jsem si našla dvě zajímavé knížky, tak se těším, až se jim podívám na zoubek a pokud budou stát za to, tak je snad ještě během června stihnu zatáhnout do své stáje. To by bylo takové hezké a důstojné rozloučení.

Přede mnou se tyčí třetí trimestr a já jsem dost zvědavá, co přinese. Sezení už mi velice silně přestává vyhovovat, záda a především bedra jsou čím dál bolavější a citlivější, ale jinak je všechno lážo plážo pohodička a dost si to užívám. Včera jsem vytáhla svoje oblíbené hippie letní šaty a těhotenský bříško se ukázalo jako to, co jim doteď chybělo k dokonalosti. Jsem fakt ráda, že zatím je pro mě těhotenství krásný období, tak snad to takhle vydrží až do finále.

Biomatka přes čáru?

Tuhle psal Petr Ludwig na FB o tom, jak ty hloupý biomatky můžou za to, že se v Praze rozšířila epidemie spalniček, a ještě zatvrzele trvají na tom, že i přesto je neočkovat správně. Dost mě to nadzvedlo, ne proto, že bych patřila do neočkovacího tábora, ale takhle nálepkovat a házet všecko na ženský s mlíkem na mozku, je fakt ubohý. Ženská si totiž v naší společnosti nevybere: Nemáš děcka? Tak seš sobecká kariéristka, kvůli který jde naše společnost do kopru. Máš děcka? No, tak jsi možná splnila svou společenskou povinnost, ale vlezlo ti to na mozek, ty blbá káčo, a už nikdy tě nikdo nebude brát vážně. Máš děcka a snažíš se věnovat něčemu jinýmu než jenom jim? No tak to jsi to posrala už úplně, když se jim nechceš věnovat, tak co si je pořizuješ? Takhle budou do konce života deprivovaný! A nejlepší samozřejmě je, když všechny tyhle krásný věci slyšíte od bezdětnejch chlápků, případně otců z rodu „svátečních“, co by svoje děcko nedovedli přebalit, ani kdyby jim někdo držel pistoli u hlavy. No a biomatky jsou samozřejmě vůbec ten nejhorší druh matek, protože jsou blbý, nic nevědijou, ale tvářej se, že jsou snad lepší než my ostatní! Ezopyče jedny.

Takže krása. Jedním blbým slovíčkem si Ludwig pošlapal jakýkoli šance na racionální debatu. Mě osobně tím dost dožral a uvědomila jsem si, jak je tahleta biomatčí nálepka úplně debilní. Možná to někoho překvapí, ale rodiče, a matky zvlášť, chtějí pro svoje děti to nejlepší. A nemůžu si pomoct, ale neměla by společnost takovejhle přístup spíš podporovat? Není to sakvaj tak nějak v zájmu všech, aby ty naše český (a všechny ostatní taky, ale bavme se tu teď o české společnosti) dětičky dostávaly to nejlepší možné, aby z nich pak byli dospělí co k čemu? Proč je krmit geneticky modifikovanejma potravinama plnýma chemie? Proč je nechávat vyřvat a odpírat jim emoční podporu a jistotu rodičovské náruče? Proč je balit do v chemikáliích vymáchanejch plínek, který akorát znečišťujou tu naši krásnou modrou/zelenou planetu, co už je i tak plná sraček? Existuje taková spousta věcí, co se dá dělat trochu jinak, než jak je naše společnost zvyklá, s výsledkem v naprostým plusu – vyhovuje to dítěti, rodičům a je to šetrný k planetě. A stejně s tím má spousta vševědů nějakej problém.

A já to vlastně částečně chápu. Starání se o děti zasahuje do strašné spousty oblastí a i když se člověk snaží, nikdy se nedokáže pořádně do hloubky zorientovat v každé z nich. Ani ve většině ne. Vlastně má dost štěstí, když jakš takš porozumí alespoň jedné. A při dnešní zavalenosti informacema různý kvality, kdy si člověk ke každému svému názoru může snadno dohledat zdroj, co ho podpoří, je fakt těžký si vybrat to „správný“. To „racionální“ a zároveň „funkční“. Všeho je strašně moc a kdo se v tom má vyznat? Jak poznám, kdy si za peníze kupuju kvalitu, a kdy je jenom vyhazuju z okna? Jak poznám, kdy mi někdo říká užitečnou informaci, a kdy mi jenom maže med kolem huby? Jak poznám, kdy pro svoje dítě dělám něco dobrýho, a kdy mu jen s dobrým úmyslem škodím?

Protože už jsem se přehoupla do druhé poloviny těhotenství, naznala jsem, že je na čase začít našemu koťátku pomaloučku pořizovat výbavičku. A přistihla jsem se, že mě tohle biomateřský dilema zastihlo dost nepřipravenou. Snažím se, jak můžu, informuju se, čtu, zkoumám, ptám se. Ale je toho všeho prostě moc. Pere se ve mě touha dělat to všechno nějak šetrně, a zároveň se z toho nezbláznit, neřešit od rána do večera, jestli tohle či ono je dost dobré a dost bio a dost eko a dost kontaktní a dost montessori. Jestli máte pocit, že jsem na nejlepší cestě, aby mi z toho krapet hráblo, máte asi pravdu. Ale já už se znám a řekla jsem si – dost. Vždycky jsem byla lehce intuitivní typ, na dlouhosáhlé porovnávání a pečlivé zkoumání mě tak úplně neužije. Něco mě osloví, zjistím si, jestli to splňuje moje představy, a jdu do toho. A tak to hodlám dělat i teď. Možná se stane, že kvůli tomu vyberu nedostatečně eko výrobek, nebo naopak sednu na lep nějakému ezopyčismu. Ale co. Děti jsou prej nerozbitný a čím dřív si zvyknout, že rodiče jsou taky jenom lidi, tím líp. Beztak jim nevystresovaná matka prospěje víc než naprosto dokonalá výbavička. Tak se hodlám nestresovat ani tím, jestli všechny ty zázraky, co pro mrňouska pořídíme, jsou dost biomatčí, a ani se nehodlám nechat rozhodit chytrákama, co by mohli mít problém s látkovejma plínama nebo tím, že nechci nechat koťátko vyřvat. Biomatka? Však klidně. Ale ne přes čáru.