Milestones

Pro Lišáka mám nakoupené tzv. „milníkové kartičky“ – to když se v životě mrněte uděje něco zásadního, třeba ve vaší péči přežívá už celý měsíc nebo se poprvé posadí, tak ho vyfotíte s danou kartičkou a hned máte památku! Já bych ovšem ocenila takovéhle kartičky pro matky. Poprvé venku učesaná a se rtěnkou. Zvládám kojení v sedě! Nakojím v šátku! První noc, kdy jsem nechtěla střídavě ubezdušit sebe, dítě a manžela. Cejtím tu nadějnej business plán!

Jinak šestinedělí máme úspěšně za sebou. Je zajímavý, že mi přijde, že to vlastně vůbec nebylo tak zlé, jak jsem se bála. Zvládli jsme chodit ven – na nákupy, na oběd, za kamarády, do parku, i na výlet autem jsme vyrazili. Návštěvy jsme přijímali a dělaly nám radost. Vlastně bylo celé šestinedělí korunováno výjezdem na Vysočinu na mamčiny padesátiny a povedlo se to úplně náramně. Konečně jsem představila pana Lišáka i širší rodině, všichni z něj byli samozřejmě rozněžnělí a putoval z náruče do náruče. A bylo vidět, že moje mamka je hrdá babička (stejně mi to ale nejde vůbec přes pusu, naši jsou tak mladí!).

Náročnější časy nastaly vlastně až potom. Nějak se stalo, že teď Lišák každý večer pláče a je jen těžko k utišení. Úspěchy s uspáváním jsou velmi střídavé. Někdy se to docela povede, jindy to trvá opravdu dlouho. Stoprocentně teď už nefunguje vůbec nic, ani šátek, ani nosítko, ani bílý šum. Moc doufám, že se to postupně usadí a třeba po skončení toho obávaného „čtvrtého trimestru“ to bude lepší.

Docela blbý je, že tyhle noční neradosti odnáší můj muž. Proč? Protože si spí jako by nic. Má to ohromné štěstí, že dovede rychle usnout a to už musí Lišák hodně plakat, aby ho to probudilo. Takže já tam hodinu a půl hojdám, zoufalstvím už si trhám vlasy a drahý nejenom, že spí jak dřevo, ale ještě do toho začne chrápat. Fakt to vypadá, že to společný spaní s novorozencem má negativní vliv na partnerský život, ale z jiných důvodů, než by člověk asi čekal. Paradoxně se mi vlastně nejlíp spalo, když byl muž na služebce, my měli s malým postel jen pro sebe a při pláči v noci jsem nemusela řešit tu sžíravou závist, že si muž klíďo spí, a zároveň mě netížilo svědomí, že ho ale dost možná vzbudíme. Jinak je ovšem slaměné vdovství dost na houby, co si budeme vykládat. To si pak člověk nezvládne dva dny ani vyčistit zuby nebo jít do sprchy a co když je potřeba vyrazit mezi lidi? Je to zlý, co si budem povídat. O to víc si užívám, když se mi povede se čas od času zcivilizovat tak, že na mě ani není poznat, že mám většinu času u prsu střídavě hladové a blinkající lišče.

Moc se mi ulevilo, když to samé popisovala Grace Timothy ve své knížce Mum Face, kterou poslouchám jako audioknihu při nočním pochodování s nosítkem po kuchyni. Je to knížka velice upřímná a otevřená – přiznává se ke spoustě mateřských lapsů a temných chvil, nicméně je to často i vtipné a Grace to hrozně hezky načetla. Poměrně podrobně tam píše o tom, jak s manželem řešili poporodní sex, nejenom co se týče fyzična, ale i všechny ty praktické věci – protože buďme upřímní, kteří prvorodiče tohleto neřeší! Uznávám, asi ne každý strčí spící dítě do dětského pokoje a pak pošle manžela do ložnice, aby tam vzdychal – to aby se ozkoušelo, jestli to děťátko neprobudí 😀 (to je příklad z knížky, jen aby bylo jasno!).

Jinak velkým milníkem bylo i to, že jsme s Lišákem zvládli i první společný koncert – vzala jsem ho na Toma Kočka do Sona a povedlo se to na výbornou. Lišák krásně spal v nosítku, já ho houpala, tancovala s ním a celou dobu jsme se drželi za ruce. Následoval ještě jeden milník, poměrně nečekaný. V noci po koncertě jsem totiž dostala jakousi střevní virózu, blila jsem jak Alík a celý další den jsem strávila v posteli s horečkou. Naštěstí se Lišák ukázal jako nesmírný empatik, celou noc nádherně prospal, i ty chvíle, kdy jsem se zrovna objímala s kýblem, a i přes den byl dlouho klidný a trpělivý. Ale snad nikdy jsem ještě muže po příchodu z práce neviděla tak ráda. Druhý den to naštěstí už bylo dobré, protože jinak opravdu nevím, co bych dělala, byla jsem ráda, že jsem zvládla Lišáka odnést na přebalovák a zpátky.

Prostě co si budem povídat, mateřská není žádná dovolená. Je to taková mozaika, zatím ne úplně růžová, ale se spoustou krásných momentů, které vyvažují ty náročné chvíle. Lišák se nádherně usmívá, dokáže být hodně veselý a hravý, už krásně drží hlavičku a vykládá jako pohádkář. Zvládáme spolu podnikat leccos zajímavého, setkáváme se s rodinou i přáteli, chodíme do kaváren, na procházky a za kulturou. Tak doufám, že nám to takhle půjde i dál a naopak že uhladíme ta místa, kde nám to zatím drhne. Držte palce!

Reklamy

Nesemese (k volbám)

Říká se, že kdo jednou ochutná nošení dítka v šátku, už nechce jinak – a já to můžu jen potvrdit. Zrovna si tu sedím u počítače, pan Lišák je navázaný a klidně si chrupká. Kromě toho, že mám tím pádem volné ruce a spoustu času dělat si své (v šátku Lišák někdy vydrží třeba čtyři hodiny), je ale zrovna dnes šátek i můj velký zachránce. Lišák ráno začal (jako už mnohokrát předtím) u kojení plakat a časem i zvracet. Navázala jsem si ho do šátku, protože jsem si říkala, že ho to uklidní. Nicméně když jsem zasedla k počítači a jala se googlit, jestli je možné, že našeho malého trápí reflux (a zřejmě to bude opravdu ono), zjistila jsem, že nošení v šátku je skvělým lékem právě i na tenhle neduh. Výhody šátkování prostě nemají konce <3.

Výhody pro mě ovšem taktéž nejsou zanedbatelné – tuhle jsem se zvládla nasnídat až dvě a půl hodiny potom, co jsme s Lišákem vstali, včera večer jsem se zase stihla vysprchovat, ale vyčistit si zuby, nedejbože si třeba opečovat obličej, už jsem ale nestihla. Když včera později odpoledne Lišák usnul, jala jsem se nadšeně vytírat podlahu a pak se pustila do vaření dýňové polévky, ale nestihla jsem ani vydlabat a nakrájet obě dýně. Prostě a jednoduše, když nechám Lišáka jen tak ležet, nikdy nevím, kdy se probudí a začne plakat a už vůbec netuším, jestli k uklidnění bude stačit trochu kojit, nebo to bude uklidňovací a nosící proces na hodinu nebo dvě. Se šátkem je to jiná – navážu a vím, že minimálně hodinu, ale spíš dvě nebo tři, mám čas udělat, co je potřeba. Někdy to znamená se v klidu najíst, jindy uvařit, objednat nákup, vyřídit emaily a zprávy, napsat článek na blog a nebo prostě a jednoduše vyrazit ven na čerstvý vzduch. Mateřská najednou není jen nekonečný koloběh kojení, přebalování a utěšování pláče. Uznávám, že cítit pocit zadostiučinění a dobře odvedené práce po uvaření jednoduchého oběda nebo sklizení prádla asi není zrovna životní vrchol, ale jsou období, kdy člověku (ženě?) stačí málo. A hlavně – je strašně fajn, že to nedělám s dítětem odloženým kdesi úplně v jiné místnosti v postýlce, ale při všem je se mnou. Jak říká Vanda Schreierová – při nošení není dítě centrem pozornosti, ale je stále v centru dění. A to se mi, přiznávám, fakt líbí.

Co jinak? Konečně jsme mobilní! Před domem nám parkuje poděděné Volvo a je to úplné požehnání. Konečně můžeme taky na nějaké ty výlety! O prodlouženém víkendu jsme si vyjeli na Macochu a včera k večeru po práci na krátkou vycházku do Mariánského údolí. K autu jsme došli až za tmy. Sice nám tam samozřejmě jezdí i MHD, jenomže zrovna do údolí (a hlavně z údolí) ne moc často a já si nechci ani představovat, jak bych řešila, že Lišák začne plakat a autobus pojede až za tři čtvrtě hodiny. Venku nakojit snad ještě zvládnu (ačkoli večer už byla docela klendra), ale na přebalení to už není určitě, kdežto v autě se dá vcelku pohodlně a v teple udělat obojí a pak frrr domů! Zítra nás čeká první delší pobyt mimo domov – jedeme na Vysočinu slavit mamčino jubileum. Tak jsem zvědavá, jak to všechno zvládneme. Dostali jsme za úkol vzít s sebou kočár, ale myslím, že jestli máme na oslavě nějakou chvíli v klidu vydržet, tak to stejně bude chtít alespoň nosítko. Na přenocování si každopádně ještě netroufám.

Co se naší zábavy týče, dodívali jsme Terror a já jsem navýsost spokojená. Moje slabost pro polární výpravy je myslím všeobecně známá, k tomu navíc pohled do postupného rozkladu lidských těl i duší… fakt pecka. Nemůžu teda bohužel srovnávat s knížkou a obávám se, že do takového tlustopisu se ještě nějakou chvíli nepustím, ale zase se mám alespoň na co těšit – je mi jasné, že předloha může být jenom lepší. No a protože jsme potřebovali něco nového na koukání, vyzkoušeli jsme Vexed a je to velká pecka! Zrovna nemáme rozkoukanej ani žádnej detektivní seriál, ani sitcom a tohle je od obojího trochu. Navíc to režíruje Matt Lipsey, který dělal i Man Down, hell yes. Je to mega vtipné, humor často černý a (nejen politicky) nekorektní a navíc bobmastický Toby Stephens. Prostě paráda. Jen škoda, že je toho tak málo, s naší rychlostí (dva díly při žehlení plín) to budeme mít zkouknuté hned. Někdo nějaké tipy na nějaký zábavný seriál? Z těch detektivních a historických toho ještě pár na seznamu máme, ale dobrej sitcom aby pohledal :-/.

A jináč? Jináč zavináč. Odpoledne nám přijde opravář na troubu, tak se těším, až budu moct konečně zase něco dobrého upéct. Prostě takové ty drobné domácí radosti ženy na mateřské.

Jo, ale ještě jedna věc. Dneska a zejtra. Volby. Nevyserte se na to, prosím. Letos poprvé jsem se alespoň malilinkato podílela na kampani a když vidím, kolik je za tím práce, jak moc se spousta lidí snaží, aby prosadila dobrou věc, a pak někteří ani nejdou volit, páč se jim zrovna nechce… Navíc se mi dneska zdálo o Babišovi. Že jsem byla na svatbě, kde byl jako oddávající (WTF?), já ho vyfakovala a dostala jsem za to sprda, že kazím svatbu. Takže jestli nechcete, aby se vám o Babišovi taky zdály takovýhle bejkárny, tak šup do volebních místností a hoďte to prosim někomu rozumnýmu! Dík a čau!

4*7

Tož v pondělí jsme oslavili celé čtyři týdny s naším fantastickým panem Lišákem. Ta délka je samozřejmě relativní – částečně je to kraťounká doba, částečně je to vlastně doba dost dlouhá. Do těch čtyř týdnů se nacpalo tolik zážitků, zkušeností a emocí, jak se leckdy nevejde ani do celého roku. Pět dní v porodnici, dva týdny doma i s mužem, další týden už jen většinu dne s Lišákem.

Dokud jsme byli doma všichni tři, byla to velká paráda. Samozřejmě čas od času přišly náročnější chvilky, pro mě hlavně takhle  po nocích – to většinou když Lišák nechtěl moc pít, ale zároveň brečel, že má hlad. Z nějakého důvodu mu není úplně sympatické moje pravé prso, takže právě v noci ho čas od času bojkotuje. Došlo to párkrát tak daleko, že jsem se snažila kojit, u toho nadávala a brečela, ale nakonec jsme to vždycky zvládli. Myslím, že je důležitý mluvit i o těchhle temnějších chvilkách, protože ač Lišáka fakt zbožňuju a většinu času je zlatý, mateřství znamená taky občasná nahlédnutí na temnou stranu (čeho, to vlastně nevím, ale temná je teda rozhodně). Jakmile jsme už začali hospodařit doma s Lišákem sami, bylo to najednou všechno zase úplně jiné. Ze začátku náročnější, moc jsem toho nenaspala a hlavně se vůbec nestíhala najíst. To naštěstí vyřešilo jednoduché opatření – muž vždycky večer navaří tak, aby mi něco zbylo i na druhý den. A najezená matka je samozřejmě mnohem použitelnější než matka hladová, to dá rozum. Taky se nám oběma stýská po muži/tatínkovi. Nejenom, že dokud byl s námi doma, tak byl samozřejmě nedocenitelný parťák ve věcech praktického rázu, ale myslím, že nejdůležitější je to sdílení – hezké chvíle jsou dvakrát tak hezčí, těžké okamžiky jsou naopak o polovinu snesitelnější. A nechci tvrdit, že nějak rozpoznávám Lišákovy emoce, ale zdálo se mi, že prvních pár dní byl jakýsi skleslejší, když najednou neměl tátu většinu dne doma. Každopádně jsme si už ale docela zvykli a o to víc se samozřejmě pak těšíme, až bude pozdě odpoledne naše trojka zase kompletní.

Čtyři týdny taky znamená, že dvě třetiny bájného šestinedělí už jsou za námi. Nevěděla jsem moc, co od tohohle období vlastně čekat, jen jsem si slíbila, že nic nebudu lámat přes koleno a prostě uvidím, jak se to bude vyvíjet. Go with the flow. A musím říct, že zatím to moje očekávání spíš předčilo. Hlavně v tom, že se nám už několikrát podařilo si „dopřát“ a vyrazit ven. Jedna z prvních výprav byla „jenom“ na nákup do centra, kdy se nám dokonce poštěstilo si zajít na oběd. Jednu neděli jsme si sjeli do Lužánek a naučili se tam vázat šátek. Šátkování je vůbec super věc, Lišák je v šátku (a případně i v nosítku) klidný, dokáže docela dlouho spát a já mám moc ráda ten pocit, že ho mám co nejblíž u sebe to jde. S Lišákem v šátku jsem si třeba taky zahrála na listonošku a roznesla jsem něco propagačních materiálů naší komunální kandidátky, z čehož jsem měla velmi příjemnej pocit užitečnosti. Tuhle sobotu odpoledne jsme se vypravili na Kravák na skotské hry, což bylo taky úplně perfektní. Měla jsem svou premiéru v kojení v autě, docela nám to šlo a já jsem od té doby klidná, že při výletech se tím pádem případně bude dát vyřešit i pokud Lišák dostane nečekaně hlad. V pondělí jsme měli dokonce dost nadupaný den – vyjeli jsme do centra na nákup, pak jsem se stavila na oběd a protože Lišák hezky spal a já se s ním chtěla ještě projít, stavila jsem se ukázat ho v práci a cestou domů jsme si udělali procházku. Bohužel teda zrovna začalo pršet a dokonce padaly i kroupy, ale Lišák byl naštěstí bezpečně a pohodlně zakutaný v mé nové nosicí mikině. Mrzí mě, že všechno to nosicí oblečení je většinou docela nevzhledné a především drahé. Měla jsem na výběr mezi nehezkou a docela ucházející mikinou, ale ta nehezká byla ve slevě, takže… ale co, jde především o funkci, ne? A osvědčila se náramně, navíc je šitá v Česku, tak co víc si přát? No a večer jsme vzali Lišáka poprvé do hospody. Krásně si tam pochrupoval ve skořápce, ale nutno říci, že cestou domů a po zbytek večera už to taková pohoda nebyla. Nejsem si vlastně jistá, jestli toho na něj bylo ten den už moc, a proto byl k neutišení, nebo jestli ho bolelo bříško, nicméně zdá se, že druhá dávka kapek na bříško zabrala, takže jsme se nakonec i vyspali. Takže myslím, že na šestinedělí zatím velmi pěkné skóre. Cítím, že mě tyhlety výpravy do civilizace hodně pomáhají, mám pak víc trpělivosti a empatie ve chvílích, kdy je to potřeba.

Taky jsme tu měli už několik návštěv, což mi též dělá dobře na duši. Naštěstí dobře vím, že nikdo nečeká, že ho přivítáme v naklizené domácnosti s buchtou na stole, to by to byl asi trochu stresík. Naopak, snad každý, kdo přišel, tak něco přinesl, s něčím pomohl a hlavně mám obrovskou radost, že má Lišák kolem sebe tolik lidí, kterým na něm záleží a mají ho rádi. Rádi ho půjčujeme na vyjížďky v kočáru a už se těším, až se někteří „venčiči“ odváží zkusit třeba i nosítko nebo dokonce šátek.

Vzhledem k tomu, že Lišák nemá problém spát přes den třeba dvě, tři hodinky v kuse, tak jsme dokonce zvládli i leccos zkouknout a přečíst. Nebudu lhát, že moje čtivo se netýká hlavně péče o dítě a podobných věcí, ale i to se počítá. Naprosto mě nadchla kniha Our babies, ourselves (v češtině jako Naše děti, naše světy) – je to odborný, etnopediatrický pohled na péči o děti v různých kulturách, nicméně psaný poutavě a čtivě. Je to plné faktů a studií, které osvětlují, proč jsou některé praktiky v péči o dítě (nošení, společné spaní, kojení „na požádání“) pro dítě prospěšné, zároveň ale ukazuje, že i jejich opak, typický často pro euro-americkou výchovu, má v kulturním kontextu své opodstatnění. Alespoň s mužem u televize neřešíme dětičky a jejich výchovu, takže jsme zvládli dokoukat Hinterland (tož nebylo to špatné), Vicious (nejvíc nejlepší!), Man Down (u první řady jsem myslela, že to vzdám, ale postupně mě to nějak chytlo a nakonec jsem byla už úplně hooked) a nově jsme rozkoukali Hildu (♥). Ještě vybírám, na co budu koukat sama u kojení. Číst u toho bohužel nezvládám, takže zbývá buď audiokniha nebo právě nějaký ten seroš. Prý brzy začne nová řada The Good Place a Cuckoo, tak to asi moje dilema vyřeší.

Svůj poslední šestinedělní slib – žádná práce – dodržuji poctivě. Jsou jistá okénka, kam bych nějaký ten překládek už zvládla vměstnat, ale zatím je využívám spíš k odpočinku, troše těch domácích prací a poslední dobou taky k procházkám po venku, čerstvý vzduch je třeba! Ale už mě začínají maličko svrbět prsty, co vám budu povídat…

Fantastický pan Lišák

Ticho na blogu může znamenat spoustu věcí, ale vám jistě došlo, že u mě to může mít jediné možné vysvětlení – éra 2v1 končí a začíná nová epocha tříčlenné rodinky!

Je to fascinující, že nakonec všechno vyšlo úplně přesně podle plánu – domluvila jsem se s koťátkem, že vzhledem k úporné předporodní svědivce (a ne, to není žádný eufemismus) bychom mohli ten termín maličko předběhnout. Jako ideální se mi jevila neděle na konci srpna – stihneme ještě návštěvu mých rodičů, trochu si odpočneme a pak už zapracuje magická síla úplňku. Když jsem tenhle plán nadnesla, kotě se souhlasně zavrtělo, takže jsem to brala jako hotovou věc. A ono to tak vážně vyšlo!

Kontrakce začaly v neděli pozdě odpoledne, nejdřív to vypadalo, že je teplá vana rozežene, nicméně záhy se ukázalo, že nastal pravý opak. Časování bylo tak dokonalé, že během toho, co jsem se louhovala, si muž ještě dokonce stihl zajít zacvičit do naší sklepní posilovny – a když se vrátil, bylo už více méně jasné, že se to blíží. Zanedlouho už jsme zavolali dulu, aby nám dělala společnost a hlavně svým zkušeným okem posoudila, jestli to na mě vážně přišlo. No a jak se pomalu stmívalo a na obloze se klubal ten neuvěřitelný úplněk, zavelela jsem, že nastal čas vyrazit do Vyškova.

To, co se dělo potom, bylo strašně zvláštní. Ačkoli si myslím, že jsem se toho o porodech načetla a naposlouchala spoustu, stejně to člověka na ten zážitek nepřipraví. Zvlášť mě, někoho, kdo svou tělesnost nikdy dvakrát nevnímal a většinu života používal k práci i zábavě především hlavu, tělo nikoli. Najednou se hlava upozadila, protože tělo na sebe poutalo veškerou pozornost. Jakmile jsem po otravně dlouhém monitoru konečně mohla na sál, okamžitě jsem se naložila do vany, kde jsem strávila několik prvních hodin porodu. Teplá voda sice kontrakce od bolesti neoholila, nicméně stále to bylo velmi příjemné prostředí. Pak ale přišla chvíle, kdy už mi ve vodě nebylo pohodlno. Doufala jsem, že už se to snad někam pohne, ale pořád mi ještě nepraskla voda, až jsem začala mít pocit, že k tomu snad nikdy nedojde. Samozřejmě, že brzy jsem se přesvědčila o opaku, a pak jsem zase měla pocit, že ze mě snad nikdy téct nepřestane. Jakkoli tohle všechno bylo intenzivní a nepříjemné (co si budem nalhávat, porod prostě bolí, ale zároveň má tělo naštěstí i mechanismy, jak se s tím popasovat), druhá doba porodní byla ještě náročnější.

Asi jsem při předporodní józe málo ladila čakry, protože ačkoli jsem v první době porodní o kontrakcích věděla sakra dobře, když došlo na druhou dobu porodní, tedy slavné tlačení, najednou jsem měla pocit, že je snad ani nemám. Nebo ještě lépe, že je mám neustále. Nějak jsem nezvládala vnímat signály těla, kdy se do toho opřít a kdy naopak dýchat a odpočívat. Bylo to náročné a dlouhé. Nakonec jsem si nechala píchnout oxytocin, protože jsem ze všeho nejvíc chtěla, aby se to už někam hnulo. Neměla jsem pocit, že by to kdovíjak pomohlo, nicméně pomaloučku se to všechno hýbalo kupředu. Zjistili jsme, že miminko je v porodních cestách natočeno trochu šejdrem, což vysvětlovalo, proč všechno nejde tak hladce, jak jsme čekali. Nakonec jsme tomu pomohli ještě i nástřihem, který jsem sice fakt nechtěla, ale nakonec to bylo myslím dobré rozhodnutí. Našeho klučíka jsem nakonec porodila po asi osmi hodinách (což dobře vím, že ve finále vlastně vůbec tak dlouhé není) někdy v půl čtvrté ráno. Hrdý otec přestřihl pupečník a já si ten náš uzlíček štěstí hned nechala dát na nahou hruď, jak to má být. Bohužel se mi tam moc dlouho neohřál, a to doslova – dětské sestře se nelíbilo, že má nízkou teplotu a málo křičí, takže nakonec mi ho po krátké době odnesli na novorozenecké. To mě samozřejmě moc mrzelo, ale hlavní pro mě bylo, že jsme to všechno zvládli a naše koťátko je konečně na světě. I se mnou bylo po porodu docela dost práce – vyvolání porodu placenty, šití, navíc jsem dost krvácela… nakonec jsem pro jistotu dostala kapačky a na porodním sále zůstala ještě tři hodiny. Když už jsem se bez motání hlavy dovedla došoupat do sprchy a opláchnout se, posadili mě na křeslo a dovezli na šestinedělí. Muž celou dobu chudák seděl na novorozeneckém a čekal, až nám miminko vrátí, ale po asi dvou hodinách dostal místo miminka vyhazov. Jestli mě něco opravdu mrzí, tak tohle – moc jsem doufala, že bude moct mrňouska do toho neznámého prostředí doprovodit a být mu nablízku. Kdybychom věděli, že nakonec už ho před odjezdem ani neuvidí, mohl alespoň zůstat se mnou na sále. Nedá se ale nic dělat a já věřím, že kluci si to spolu stihli už bohatě vynahradit.

Jakmile mě převezli na šestinedělí, muž se vydal domů to všechno dospat a já, překvapivě plná energie a dobré nálady, jsem netrpělivě čekala, až mi konečně dovezou miminko. Na to jsem nakonec ale čekala ještě několik hodin a nebudu zastírat, že jsem během toho začala být už hodně nervózní. Naštěstí, když mi ho sestřička během dopoledne konečně přivezla, tak mě ujistila, že je úplně v pořádku a že si ho už můžu nechat celou dobu u sebe. Hurá! Ještě větší radost jsem ale měla za chvíli, kdy se přišla sanitářka zeptat, jestli já nebo druhá žena se mnou na pokoji nechceme nadstandard. Že váháš! Byl to koneckonců jeden z dost významných důvodů, proč jsme nakonec zvolili Vyškov – šance, že se dostaneme na nadstandard, byla poměrně vysoká. Takže muž doma pak už jen popadl předbalenou tašku a po zbytek týdne už byl v porodnici s námi.

Pobyt na šestinedělí samozřejmě nebyl kdo ví co příjemného. Čekala mě transfuze krve, spousta vizit, při kterých jsem se ale o svém zdravotním stavu většinou nic nedozvěděla, neuvěřitelně nepříjemný pediatr, dětské sestry, které byly sice milé, ale jejich „pomoc“ s kojením mě spíš znejistěla, spousta pocitů nekompetentnosti, zmatku a rozčarování… Nicméně všechno to bylo tisíckrát lepší v tom, že jsem na to nebyla sama. Vlastně si ani nedovedu představit, jak bych to sama všechno zvládala – od takových banalit jako to, že mi muž při dlouhém kojení dával brčkem pít nebo mi pomáhal se zvedat z postele, až (a především) po tu neutuchající psychickou podporu, třeba ve chvíli, kdy pediatr oznámil, že ztráta hmotnosti našeho broučka už je „téměř kritická“. Dovedla bych si představit milion a jeden způsob, jak by pobyt na šestinedělí mohl probíhat jinak, tak, aby (vyděšené prvo)rodičky měly dostatečné zázemí a podporu, která je v těch prvních dnech tolik potřeba. Ale je mi zároveň jasné, že dokud bude zdravotnictví fungovat tak, jak funguje, není to prostě možné. Je každopádně potřeba říct, že jsem měla u většiny zaměstnanců porodnice pocit, že se opravdu snaží a že dělají, co můžou. Když nás ale v pátek pustili domů, spadl mi obrovský kámen ze srdce. Konečně sami! Konečně v klidu! Konečně jen my jako čerstvá rodina, která se učí být spolu.

Když se tak ohlédnu zpátky, je pro mě celý porod a vlastně i pobyt na šestinedělí jaksi v mlze. Rozhodně zatím nemám chuť si to zopakovat, ale mám vlastně tak trochu pocit, jako by to snad prožil někdo jiný. Všechny tyhle nepříjemné zážitky každopádně přebíjí fakt, že máme úžasného, zdravého syna, který se má čile k světu. Je to takový náš pan Lišák – to podle toho, jak se dovede uličnicky po očku koukat <3.

A nenudíš se na té mateřské?

Na předporodním kurzu se některé ženy svěřily s obavou, jestli se nebudou na mateřské před porodem nudit. Už tehdy jsem si říkala, že to snad ani nemůže hrozit, ale zase chápu, že ne každej má před sebou vidinu dodělávání překladu a podobných jiných milých kratochvil. To pak samozřejmě o nudě nemůže být ani řeč. Nicméně jsem si tuhle uvědomila, že od odevzdání překladu už je to víc než měsíc a i redakci jsem úspěšně zpracovala už před nějakou dobou. A jestli jsem se stihla nudit? Ani omylem!

Tento víkend budeme s mužem slavit rok od nastěhování do našeho domečku a když jsem si uvědomila, kolik jsme tu toho za ten rok zvládli, musela jsem nás oba pochvalně poplácat po rameni. Nejnovějším vylepšovacím počinem je samozřejmě dětský pokojík, který už konečně můžeme s čistým svědomím prohlásit za hotový – posuďte sami!

Myslím, že se nám to moc povedlo. Jasně, ještě přibude nějaká výzdoba, postýlka se v pravou chvíli přestěhuje do ložnice, do knihovničky ještě musím přenést všechny ty krásné dětské knížky, které už se nám nevejdou do knihovny s dospěláckou beletrií… ale to hlavní tam je. Komody plné vypraného dětského oblečení a nažehlených plen. Látková plenkovací výbava, se kterou už jsme se jakš takš seznámili a tušíme, jak ji používat. Všechno pěkně srovnané, čisté, uklizené. A musím uznat, že ten IKEA efekt, tzn. uspokojení z toho, že jsme si většinu nábytku složili sami (+ samozřejmě můj natěračský velevýkon u poděděného přebalováku), má taky něco do sebe.

Kromě příprav materiálních na volném čase před porodem oceňuju i to, že mám čas se připravit psychicky, vědomostně. Načíst ještě nějaká ta moudra z knih, konečně zhlédnout všechna ta videa, která jsem si v předchozích měsících vytipovala (třeba o bezplenkovce, kterou se rozhodně chystám vyzkoušet), zopakovat si důležité informace z předporodního kurzu. Strašně mě tohle vzdělávání se baví, najednou mám před sebou úplně nový obor a informace hltám, jak to jen jde. Ano, někdy je jich moc a nevím, kterou si mám vybrat, které věřit, ale už jsem si za tu dobu přeci jen trochu ujasnila, jak to vidím a čemu bych se chtěla věnovat. Však víte, biomatka, ale s mírou. Posledních pár dní se snažím spojovat dvě užitečné věci dohromady, takže při koukání na videa zároveň skládám dopisy pro naši kandidátku na starostku. Jde mi to sice pěkně pomalu, nicméně je to krásný relax a ten pocit, že se přeci jen úplně všechno netočí jenom kolem mateřství a nadcházejícího porodu, je myslím pro mou psychickou vyrovnanost taky důležitý.

No a pak je tu ještě třetí věc, kterou mi předporodní mateřská přinesla. Taková, s níž jsem vůbec nepočítala, ale která je nesmírně důležitá. Vystoupila jsem z pracovní rutiny a najednou jsem začala trávit skoro všechen čas doma. Nejdřív protože to jinak nešlo – se stolním počítačem holt do kavárny překládat jít nemůžete – a později už na nějaké větší výpravy z domu nebyly síly a pár výprav do rozpálených ulic Brna mě ujistilo, že doma je mi v tomhle počasí opravdu lépe. Což znamenalo, že jsem najednou začala velmi ostře vnímat všechno, co mi na uspořádání naší domácnosti nevyhovuje. Už dřív jsem poznamenala, že to pak někdy slíznul muž, když jsem byla večer příjemná jako osina v zadku a on chudák netušil proč. I mně samotné chvíli trvalo, než mi to všechno sepnulo. Nicméně jakmile k tomu došlo, rozhodla jsem se, že se s tím rozhodně musí něco dělat. Vím, že nebudu muset trávit celé dny zavřená s dítětem doma, nicméně faktem je, že stále budu doma trávit mnohem víc času než kdy dřív – je tedy v mém vlastním zájmu si to doma uspořádat tak, aby mi tam bylo příjemně, aby to místo zdroje neklidu bylo místo určité jistoty, zázemí. Možná si teď říkáte, že už se ze mě stává typická pošahaná bydlenka – no a na nějaký takovýhle nálepky já samozřejmě z vysoka se*u. Prostě nehodlám trávit většinu času v nefunkčním, zabordeleném prostoru, kde se necítím dobře, čiže napnu síly a postarám se o to, aby to tak nebylo.

Společně jsme si s mužem domluvili určitá pravidla, aby pro nás byla údržba domácnosti co nejsnazší. Jakmile jsme je začali dodržovat, okamžitě jsem se začala doma cítit úplně jinak. Mnohem víc v pohodě, mnohem příjemněji. Vymyslela jsem pár drobných vychytávek, jak vyřešit náš nedostatek úložných prostorů a celé se to zase posunulo ještě o level výš. No a když to tu všechno minulý týden vycídila paní na úklid, moje blaženost neznala mezí. Hlavně mě ale těší, že se nám zatím daří ten pořádek a systém taky udržovat. Zároveň je mi jasné, že s příchodem koťátka se toho hodně změní, z řádu zřejmě vznikne chaos a kdo ví, jak to všechno budeme zvládat. Nicméně jsem si naprosto jistá, že když už máme za sebou určitý uspokojivý výchozí bod, půjde to všechno snáz. Možná to ze začátku nebudeme úplně zvládat, ale zároveň se budeme mít k čemu vrátit, nebudeme muset vařit z vody a vymýšlet, co s tou domácností vůbec dělat, kde začít. A to mi přináší obrovský vnitřní klid. Dává mi to jistotu, že to všechno nějak zvládneme, ať už to bude pitomé uklízení nebo jiné, mnohem zásadnější věci. Protože proto já to vůbec všechno dělám – když mám kolem sebe řád a příjemné prostředí, můžu se pak mnohem líp soustředit na věci, na kterých opravdu záleží.

Tak zen s vámi, přátelé!

Těhotenské (ne)zbytnosti

Když jsem zjistila, že jsem v tom, hned jsem začala vyhledávat těhotenské blogy, abych si početla něco zkušeností žen, které si prošly tím, co mě teprve čeká. A články tohoto typu jsem dost vítala – člověk někdy jen zírá, jaké různé vychytávky se dají pořídit a co všechno mu může zjednodušit/zpříjemnit život. Nebo – druhá varianta – mu to taky pomůže ujasnit, co všechno k životu rozhodně, ale rozhodně nepotřebuje. Co vám můžu slíbit je, že tady rozhodně nejedeme žádný product placement, jen a pouze moje osobní, těžce zaplacené zkušenosti :D.

  1. Těhotenský/kojicí polštář – tohle považuju za jednu z nejlepších koupí vůbec. Moc dobře si pamatuju, že jsem ho poprvé viděla v jednom americkém filmu a nechápala jsem, proč ho ta těhotná paní potřebuje. Teď už vím, že se díky němu ze začátku dobře učí spát na boku a ke konci i příjemně podpírá narostlý pupík. Sama jsem si pořídila Matýska plněného dutým vláknem, protože je pevný, drží tvar a nešustí a fakt si ho nemůžu vynachválit. Jako doporučení přidávám i fakt, že když si jde muž lehnout dřív než já, rád mi ho krade a velmi uvítal mou poslední služební cestu, kdy si ho mohl ukrást jen pro sebe na CELOU NOC! Pro srovnání – nedávno jsem ještě dostala od tety její starý polštář plněný kuličkami – ani tenhle není špatný, ale nedovedu si spaní s ním moc představit. Používám ho při válení na gauči, tam pak docela ocením, že se dají kuličky různě přeskupovat, takže si třeba za zády nechám kuliček míň a víc jich nacpu do stran a podložím jimi boky a bříško.
  2. Těhotenské kalhoty – ty jsem si pořídila po prvním, ne úplně zdařeném pokusu trochu si zpohodlnět šatník pro rostoucí bříško. Koupila jsem si totiž tyhle nastavovací pásky na kalhoty, ale zjistila jsem, že mi bohužel naprosto nevyhovují. Prostě to v žádném období nedrželo, jak má, a bylo mi to nepohodlné. Možná, že by fungovaly s jiným střihem kalhot, s jinak velkým bříškem… nevím. Nechci říct, že jsou k ničemu, ale mně prostě nesedly. Takže jsem usoudila, že nastal čas vysolit chechtáky a koupit si opravdové a pořádné těhotenské kalhoty. A stálo to za to. Jen prosím vás, fakt dobře vybírejte velikost. Já si koupila skinny jeans, co mi ve čtvrtém měsíci byly tak akorát, takže tak od šestého už jsem se do nich samozřejmě nedostala. Ale ty dva měsíce pohodlí a zároveň stylu stály za to!
  3. Sportovní podprsenky – brzy jsem zjistila, že mi moje normální podprsenky už nesedí a hlavně mi začaly být extrémně nepříjemné. Zadní část s háčky jsem začala naprosto brutálně nenávidět. Prý existují jakési speciální těhotenské podprsenky, které měnícím se a stále citlivějším prsům poskytují pohodlí a podporu… no ale na ty jsem teda fakt nikde nenarazila. Všude rovnou kojicí. A to mi přišlo poněkud předčasné a zbytečné, navíc i tyhlety potvory mají často ty zatrolené háčky vzadu. Takže jsem dala na dobré rady a pořídila si několik sportovních podprsenek a nemohla jsem udělat líp. To pohodlí je prostě neskutečné. Samozřejmě to pak trochu komplikuje výběr svršku, ale většinou se to dá nějak rozumně zkombinovat. A přiznám se, že v třetím trimestru nenosím hore už vůbec nic. V tom hicu je každá vrstva navíc krutě cítit a chodit v letních šatech nahoře bez je ponejvýše příjemné. Napadlo mě, jestli to třeba nebude někoho pobuřovat, ale vlastně je mi to úplně šumák – nikomu naštěstí plný dekolt tvarovaný podprsenkou nedlužím.
  4. Těhotenská trička – původně jsem myslela, že tenhle kousek do šatníku ani potřebovat nebudu. Díky tomu, že třetí trimestr prožívám v létě a obecně mám raději volnější, pohodlné střihy, se toho dá hodně zvládnout oblečením, které už v šatníku mám. Bříško ovšem narostlo natolik, že už mi pak ze všech triček vykukovalo a to teda ne-e. Tak jsem objednala čtyři těhotrika z internetového obchodu a nemůžu si to vynachválit. Jasně, vlastně je ani nestihnu moc unosit, z toho důvodu jsem taky nevolila nic drahého, každopádně za to pohodlí na poslední měsíc a půl to rozhodně stojí.
  5. Těhotenské masážní oleje – těhotenství je prostě záhul na tělo a není se co divit, když se to někde projeví – konkrétně mám na mysli třeba křečáky a strie. Nějaké ty strie se mi udělaly už dávno před otěhotněním, nicméně brzy nezůstaly osamoceny. Při těhotenské preventivce u obvoďačky jsem se navíc dozvěděla, že už mám trochu najeto na křečáky, takže bych měla nosit základní kompresní punčochy – no a mazáním člověk nemůže nic zkazit, že? Inu, nakoupila jsem vhodné masážní oleje a pustila se do díla. Ovšem drazí přátelé… pokud jste jenom trochu jako já, tedy i k pravidelnému čištění zubů se musíte velmi vědomě nutit, tak vám to říkám na rovinu – ani u toho mazání a masírování nevydržíte. Jestli jste zvyklí o sebe opravdu pravidelně pečovat, tak je to samozřejmě jiná! Nicméně spíš než masáže oleje se mi nakonec osvědčil sprchový olej, protože ten prostě jen použijete místo sprchového gelu či mýdla a máte vystaráno. Je to určitě lepší než nic a nemusíte celý znavení večer v posteli myslet na to, že byste si sakva ještě měli namasírovat nohy a natřít břicho, boky a stehna.
  6. Čaje pro těhotné – tady to bude rychlovka. Na téměř veškeré čaje jsem během těhotenství nějak ztratila chuť a po čajích pro těhotné se mi dělalo lehce nevolno, takže tady opravdu nic. Teď v třetím trimestru už čaje zase začínám pomalu pít (pěkně vychlazené, samozřejmě), takže dávám poslední šanci předporodnímu čaji z maliníkových a jahodníkových listů. Jen jsem se v těch vedrech ještě neodhodlala si ho uvařit :D. Každopádně si myslím, že pokud nemáte rády bylinkové čaje nebo vám během těhotenství nechutnají, do těhotenských čajů se nenuťte. Jinak směle do toho!
  7. Předporodní cvičení – tohle byla investice, kterou už jsem na blogu párkrát pochvalně zmínila, a nic se na tom nezměnilo. Tělu nejlépe dělalo takové to klasické předporodní cvičení v Centru porodních asistentek. Těhotenská jóga byla taky fajn, ale jak už jsem možná taky někde psala, hodně se tam povídalo a málo cvičilo, takže pokud vám jde spíš o to připravit na porod tělo, nikoli mysl, doporučila bych spíš klasické těhotenské cvičení, nicméně ono se to taky liší kurz od kurzu. Jinak dost lituju, že jsem se během celého těhotenství nedokopala chodit plavat, to by taky byla určitě super věc. Snad tedy příště.
  8. Předporodní kurz – jedno velké a hlasité ANO! Myslím, že je to super věc nejenom kvůli informacím, které se v kurzu dozvíte, ale taky díky možnosti pobavit se se ženami, které si v tu samou chvíli prochází stejnou zkušeností. A věřím, že i pouhý pocit, že se na porod pokoušíte nějak aktivně připravit, pak hraje velkou roli v psychické pohodě, když opravdu dojde na věc. Předporodních kurzů existuje spousta druhů, takže si určitě vybere každý. Já chodila do brněnského centra Majka, protože kurzy jsou tu vedené spíš jako workshopy, ve skupince je jen něco málo přes 10 žen a hodně prostoru se věnuje dotazům a debatám. Z osmi lekcí jsou pak 2 i pro partnery, které jsou zaměřeny spíše praktičtěji, a ohlasy chlapů byly v obou případech velmi pozitivní.
  9. Aniball – původně jsem o jeho koupi uvažovala, ale nakonec jsem se i přes pozitivní ohlasy rozhodla do toho nejít. Proč? Aniball je určitě fajn a užitečná pomůcka, ale opět je to pro někoho, kdo zvládá pravidelně trénovat. Jak se tak znám, použila bych ho jen párkrát, a to už si při jeho ceně a faktu, že je vhodný sotva na poslední měsíc těhotenství, člověk rozmyslí. Spoléhám tedy na moudrost svého těla a masáž hráze (kterou jsem velmi nesobecky hodila na krk muži).
  10. Moudré knihy – nikoho asi nepřekvapí, že tohle byla snad první těhotenská věc, za kterou jsem utratila peníze. Při výběru jsem měla především dvě podmínky – musí to být napsané ženou/ženami (nic proti chlapům, ale mám pocit, že ti nám do rození kecali už dost dlouho) a alespoň jedna musí být česká (čistě z praktického hlediska – člověk si načte, jak to mají někde jinde, a pak jen mrká na drát, že ono u nás je to trošičku – čti hodně – jinak). Jako zástupce českého porodnictví jsem si vybrala Velkou českou knihu o matce a dítěti. Nechci tvrdit, že to byl úplně špatný kup, například kapitoly o bondingu a kojení byly naprosto skvělé, stejně tak oceňuju bohatou obrazovou přílohu a přehlednost. Nicméně je z toho cítit, že každou kapitolu psala jiná odbornice s jiným přístupem a je to celé takové hodně encyklopedické. Na vyváženou jsem si koupila klasiku „alternativního“ porodnictví – Zdravé těhotenství, přirozený porod. Ani tady nejsem, přiznám se, úplně spokojená. Tohle je zase encyklopedické na můj vkus málo, některé rady mi přijdou poněkud mimo a hlavně je to strašně, ale strašně ukecané. Chápu, že autorka chtěla ženám co nejvíce přiblížit reálné situace a byla by škoda, kdyby nečerpala ze své bohaté praxe, nicméně obávám se, že tuhle knížku ani nedočtu. Mám taky předplatné na Audible, kde jsem čirou náhodou narazila na naprostou novinku – Your No Guilt Pregnancy Plan. A jestli bych měla těhotným ženám doporučit jednu jedinou knihu, rozhodně by to byla tahle. Představuje pro mě naprosto dokonale vybalancovanou kombinace teorie a praxe, o každé oblasti podá ty nejdůležitější informace a především se zabývá všemi alternativami – a žádnou neprotlačuje. Chcete naprosto medikovaný porod, nechat se zdrogovat až na půdu? Jen do toho, od toho tady tu možnost máme! Nebo naopak toužíte po naprosto přirozeném domácím porodu? Ale beze všeho, tady máte informace, jak na to, aby vše proběhlo s minimálním možným rizikem. I tuhle knihu sepsala zkušená porodní asistentka a také v ní nechává promluvit mnohé své klientky, ale je to vždy stručné a k věci. Navíc je tam i dost praktických věcí – různá cvičení, vizualizace, check-listy… Byla jsem natolik nadšená, že jsem si knížku po poslechu objednala i ve fyzické podobě a taky ji vnutila na přečtení muži. Na Audible jsem si poslechla taky Situation Momedy, těhotenskou a mateřskou autobiografii americké komičky Jenny Von Oy. Myslím, že autorčin cíl – napsat takového knižního průvodce mateřstvím, jako by vás provázela nejlepší kamarádka – se zdařil. Po těch bichlích plných informací bylo příjemné si poslechnout něco opravdu ze života, co se nepřetvařuje, ale zároveň je to optimistické a vtipné. Knih o mateřství a porodu jsou samozřejmě tuny a vybírat si, kterým věnujete drahocenný čas, není žádná legrace. Spousta žen přísahá na Michela Odenta (proč ne, ale jak už jsem říkala, já si radši poslechnu něco od ženy) nebo na Koncept kontinua (věřím, že tam budou zajímavé poznatky a myšlenky, mně se to ovšem zdálo už přeci jen dost ezo a dojmologické), ale rozhodla jsem se, že tímhle směrem asi jít úplně nechci. Každopádně nemůžu než doporučit nenechat se tím množstvím knih odradit, trochu zapátrat a vybrat si „to své“. Věřím, že to stojí za to.

Trable s cukrem

Nad těhotenskou cukrovkou už se rozčiluju nějakou dobu. Když jsem se poprvé dozvěděla, že něco takového vůbec existuje (další z mnoha těhotenských zázraků, o kterém nám ve škole neřekli), tak jsem si ani nedovedla představit, že bych něco takového musela řešit. Těhotenskou cukrovku prostě mít nebudu a basta. Jenže pak mamka přišla s tím sladkým tajemstvím, že ona ji se mnou měla, a tak jsem chtě nechtě musela začít pomalu alespoň v duchu počítat s tím, že mě to možná potká. Nicméně přibližně do dvacátého týdne netřeba se stresovat, zátěžový test se neuspíší.

Pro ty, kdo neví, co zátěžový glukozový test obnáší – v den předcházející testu si v šest hodin večer dáte lehkou večeři a pak už nesmíte nic jíst ani pít slazené nápoje. Ráno se pěkně nalokáte vody a vydáte se k doktorovi. Tam vám vezmou krev z prstu, pokud jsou hodnoty v pořádku, tak vypijete sklenku ultrasladkého sirupu a jdete si sednou do čekárny/lehnout na lůžko, záleží jak to kde mají zařízené. Pak vám dvakrát berou krev ze žíly – vždycky po hodině. Po dvou hodinách máte tedy test za sebou a můžete se konečně nasnídat. Prožitky z testu se velmi liší – mně osobně spíš obtěžoval než co jiného, hladovění bylo nepříjemné, ale po vypití glukozového roztoku se mi neudělalo nijak špatně. Některé ženy to ale snáší mnohem hůř, takže je vždycky lepší mít v pohotovosti doprovod, který vás po testu vyzvedne. Samozřejmě se taky může stát, že celý test se stopne hned na začátku, protože prvotní hodnota cukru v krvi nebude pro testování vhodná. Nikoho asi nepřekvapí, že to byl můj případ, takže jsem si hladovění a brzké vstávání dala hned dvakrát. Juch. Hned od začátku prostě šlo všechno jako na drátkách.

Když mi doktorka oznámila, že výsledky jsou lehce nadlimitní a mám se pro jistotu objednat na diabetologii, vlastně mě to ani nepřekvapilo. Inu, co se dá dělat. Nejdřív si mě vzala do parády diabetologická sestra, poučila mě o dietě a o měření. Měření? No moment, to se jako budu několikrát denně píchat do prstu? Eeeeh, no paráda. Měřím se vždycky obden čtyřikrát – na lačno, po snídani, po obědě, po večeři. Nejdřív jsem z toho byla hodně otrávená a trochu se bála, ale jestli mě tahle zkušenost něčemu naučila, tak tedy že není potřeba se strašit předem a všechno se dá zvládnout. Opět je to spíš otrava než nějaká nepříjemnost. Samozřejmě se měření hůř hlídá, když je člověk v rozletu, největší problém jsem měla měřit se, když jsem povlávala někde ve městě, to se pak velmi snadno zapomene. O něco víc mě stresovalo, že sestřička mi dala nějaké pokyny, v materiálech od ní to bylo trošku jinak a ještě jinak to pak bylo v příručce ke glukometru. Mám ráda, když vím, na čem jsem, a rozptyl v tabulkách mě značně znervózňoval. Takže jsem před první konzultací s doktorkou – diabetoložkou byla dost nervózní, protože jsem měla pocit, že moje hodnoty po zavedení diety za moc nestojí. Doktorka mě naštěstí ujistila, že je to dobré a že dieta, zdá se, funguje. Takže jsem dostala zprávu a tradá domů. Jaké bylo moje překvapení, že ve zprávě byly věci, které neodpovídaly tomu, co mi řekla (např. jak často a po jak dlouhé době se měřit, že mám posílat výsledky emailem a podobně) a navíc mě ještě předala do péče své kolegyni. No krása. Každopádně jsem se tedy držela informací ve zprávě, začala se měřit nejen po jídle, ale vždy i před ním. Nová paní doktorka se pak samozřejmě poněkud divila, proč se měřím tak často, nicméně alespoň mi sdělila, že dieta stále vychází dobře.

Nevím, jestli se mi pak cukrovka opravdu zhoršila, nebo se na výsledcích podepsal můj vedrem naprosto rozbouraný denní režim, během kterého už jsem vlastně nebyla schopná se do lačného stavu (tzn. 8 hodin bez jídla) vůbec dostat. Výsledky začaly dost kolísat a v týdnu kontroly se mi glykemie po snídani vyhoupla na velmi nehezká čísla. Co na to moje paní doktorka? Sprdla mě, že jsem jí měla už dávno zavolat a řešit to, že jsme se přece tak domluvily. Byla jsem z toho dost zmatená, protože jsem si nic takového nevybavovala, ale ve svém momentálním stavu už opravdu za nic neručím. Zpětně jsem se pak dívala do zprávy a nic takového tam samozřejmě uvedené nebylo. Ono by totiž bylo v tom případě potřeba domluvit se při jakých hodnotách mám doktorku kontaktovat, že ano. Každopádně kromě sprda jsem dostala taky inzulin a ještě sladkou informaci o tom, že podle odběrů mám špatné výsledky i hormonu štítné žlázy a musím markantně navýšit dávku léků. Co vám budu vykládat, měla jsem co dělat, abych se jí tam v ordinaci nerozbrečela. Zaprvé proto, že jestli jsem fakt nechtěla cukrovku, tak píchat si inzulin už jsem nechtěla teda tuplem. Zadruhé pak proto, že jsem si připadala jako malý, neschopný dítě, co ani není s to se najíst tak, aby z toho nemělo zdravotní problémy. Doktorka sice tvrdila, že v mém případě by dieta už nic nespravila, ale já jsem přesvědčená, že při pořádném rozebrání mého jídelníčku bychom přišly na to, co dělá problém, a dieta by stačila. To by se ale nejdřív muselo chtít, že ano. Takže předepsat inzulin a nazdar bazar.

Když jsem se v pátek večer psychicky odhodlávala, že si to teda půjdu píchnout, zjistila jsem věc, co mě dožrala už úplně. K inzulinovým perům, která jsem si vyzvedla v lékárně, jsou potřeba ještě zvlášť jehly, a ty samozřejmě nemám! Jadrně jsem zanadávala na neschopného praktikanta, který mě v lékárně obsluhoval, že mi je zapomněl vydat, a snažila jsem se nestresovat myšlenkou, že o víkendu jehly nikde neseženu. Můj nejúžasnější muž se pro jehly bryskně vydal v sobotu do jedné z mála otevřených lékáren, kde na něj koukali jak z jara, že ty jehly a) nemají a b) by mu je bez předpisu stejně nevydali. Jasně, jehla je fakt kurevsky nebezpečnej nástroj, zvlášť když je dělaná jako součást konkrétního inzulinovýho pera, tím by se určitě píchal hérák jedna radost, tak to musíme dát na předpis. Takže vzácný a potřebný inzulin moje tělo nedostalo další tři dny. V pondělí jsem se plná rozhořčení vydala do původní lékárny a pokusila se jehly vymámit i bez receptu. Moje doktorka i její kolegyně jsou totiž obě na dovolené, takže mi jehly neměl kdo předepsat. V lékárně si bohužel stáli na svém, nicméně mi poradili, že ještě jedna další doktorka ten den zrovna ordinuje a že by mi je předepsat mohla. Jaká byla moje radost, když jsem v ordinaci potkala svou „starou známou“ diabetologickou sestru, která po vysvětlení situace jen pozvedla obočí a prohlásila: „No, tak to je jasný, ona vám to paní doktorka zapomněla napsat, to je u ní normální. Tuhle komusi místo inzulínovýho pera omylem předepsala něco úplně jinýho.“ Takže pardon, pane praktikante, vy za nic nemůžete! A je vám asi jasný, že moje důvěry v doktorčiny schopnosti povážlivě povadla.

Moje rozhořčení nicméně stále ještě nedosáhlo vrcholu. Na doporučení diabetoložky jsem volala své doktorce na endokrinologii, abych s ní probrala nastalou neblahou situaci ohledně kompenzace hormonu štítné žlázy. Poté, co jsem doktorce řekla výši hodnot z odběrů a dávku léků, kterou mi předepsala diabetoložka, mi endokrinoložka vysvětlila, že výsledky jsou jen lehounce nadlimitní a že předepsaná dávka je naprostý overkill a vzhledem k tomu, že za dva týdny rodím, tak určitě dávku navyšovat není potřeba. Kdo by v tu chvíli nepochyboval o kompetentnosti celého toho lékařského řemesla? Člověk se jim svěřuje s tím nejcennějším a pak má pocit, že je tak akorát pokusnej králík.

Poslední kapka ovšem přišla dneska při první kontrole v porodnici. Vysnila jsem si totiž, že budu rodit ve Vyškově. Znamená to, že muž si musel v práci domluvit, aby mě tam mohl vozit (sorry, ale tu víc než hodinu v MHD fakt nedám) a můj brácha nám velkoryse zapůjčuje vůz. Takže jsme se ráno vydali na cestu, aby mi pak sestřička řekla, že jestli beru inzulin, tak u nich s největší pravděpodobností ani nebudu moct rodit. No-to-mě-poser. V tu chvíli už jsem nebyla ani naštvaná. Jen rezignovaná. A snažila jsem se moc nemyslet na to, že mě v tom případě zřejmě čeká porod ve fakultce, čemuž jsem se chtěla pokud to jen trochu jde vyhnout. Nicméně se to nakonec v dobré obrátilo. Když jsem se dostala na vyšetření ke gynekoložce, ujistila mě, že dokud bude dávka inzulinu tak nízká, jak ji mám, že to půjde. Třikrát hurá a sláva! Já samozřejmě vím, že ono to nakonec všechno může dopadnout jinak a třeba nakonec ve Vyškově tak jako tak neporodím, ale jsem ráda, že jsem nepřišla alespoň o tu možnost. To už bych tu cukrovku fakt vyhodila z okna.

Když se to vezme kolem a koukolem, vlastně zase o tolik nejde. Jsou to všechno nepříjemnosti, co jsou ovšem řešitelné. Co by člověk neudělal pro zdraví svého dítěte, že? Řeknu vám, že zrovna píchat si jehlu do stehna jsem vždycky viděla jako jednu z věcí, kterou prostě nezvládnu udělat. Proto ze mě taky nikdy nebude narkomanka. Já si prostě strašně nerada působím nepohodlí a bolest, nedokážu to – nikdy jsem ani nebyla schopná strčit si prsty do krku tak, abych se pozvracela. A ono to nakonec jde. Všechno jde. Ale to ještě neznamená, že mě to nemůže pěkně srát. Je to kombinace pocitů neschopnosti (že jsem nedovedla dodržovat dietu dostatečně dobře, což možná je a možná není pravda) a ublíženosti (snad ani ne takové to „proč zrovna já“, ale spíš „proč po mě ta blbá doktorka furt něco chce, beztak mi to dělá akorát naschvál“). Štve mě, že bych i v tomhle případě ráda převzala zodpovědnost za vlastní zdraví a aktivně se podílela na léčbě, což ovšem nejde, pokud jako pacientka nedostanu ucelené informace a ani nevím, komu z těch odborníků mám věřit. A pak samozřejmě by se se mnou taky musel někdo bavit.

Ona totiž ta cukrovková dieta fakt neznamená, že se jenom přestanete cpát dortama a pít sladkou limču. I to kdy a jak často jíte je ještě docela jasná věc. Ale pak přichází na řadu kouzlení s tím, jaké přesně jíte přílohy (člověk aby se pomalu bál zrnka rýže), kdy jíte mléčné výrobky, kolik jíte ovoce (zapomeňte na klasické těhotenské rady, že ovocem šetřit nemusíte), jakou jíte zeleninu (protože půlka z ní se vlastně počítá spíš jako to pitomé ovoce) a tak dále, a tak dále. Je toho strašně moc a i pro mě jako pro člověka, který se snad stravuje docela rozumě, je fakt fuška se v tom vyznat a nějak rozumně to převést do praxe. Konzultace jídelníčku by podle mě měla tím pádem být úplný základ. A to ani nemluvím o těch stavech absťáku po cukru, který tohle všechno provázej a komplikujou. Prostě jedna velká balada.

A jaké z toho plyne poučení? Nemějte těhotenskou cukrovku. Je to pruda.