Předvánoční meditace

Tak jsem dneska před rodiči zmínila, že si někdy pohrávám(e) s myšlenkou zaplatit si jednou týdně paní na úklid. Mamka se podivila, jestli si to s našimi nevelkými platy můžeme dovolit. Taťka poznamenal něco v tom smyslu, že to je teda pěkná lenost. A krásně tím nahlas vyslovili přesně to, co mě užírá taky. Ale zároveň mě v tu chvíli napadla výstižná odpověď – vždyť já mám přece dvě práce! A jestli mám něco z toho výdělku utratit, abych měla víc klidu a času pro sebe a pro ostatní, tak s tím teda nemám ale ani nejmenší problém. Nehledě na to, že času na druhou práci mi šúrování našeho poměrně rozlehlého obydlí dost ubírá… a pak nestíhám, jsem nervózní, však tenhle kolotoč už moc dobře známe. Tak to jen taková poznámka na okraj, že někdy i kritika nebo věci, co nechcete slyšet, můžou bejt k něčemu dobrý.

Jinak je to doma super, ale taky je to nikdy nekončící práce a zařizování. To-do list zdá se být úplně nekonečný. Dala jsem si takový malý závazek, že bych do konce roku chtěla mít už úplně všechno vybaleno, uklizenou pracovnu a přivrtané všechno, co je potřeba přivrtat. A jsme zase u toho – kde na to vzít čas a nekrást? Čím dál víc se totiž utvrzuju v tom, že nejlíp pracuju, když mám před sebou celý volný den a můžu se do úkolu pořádně ponořit (a případně bez výčitek zařadit i přestávky). Neumím si krást půlhodinku tady, čtvrthodinku támhle a vytvářet v těch chvilkách něco hodnotného, ať už je to překlad, úklid nebo pořádné jídlo. Jasně, za krátkou chvíli se dá taky leccos zvládnout – pověsit nebo sesbírat prádlo, uklidit linku, zavolat babičce… jenže barák takhle prostě neuklidím.  A těch delších časových úseků nezaplněných prací nebo návštěvami či socializací se mi zoufale nedostává. (Jen pro pořádek, jasně, že neuklízím furt jenom já, v tomhle jsme si s mužem rozhodně rovnocenní. Ale myslím, že to má docela podobně. Prostě i ve dvou je to zápřah.)

Nechci si tím ani v nejmenším stěžovat – naše bydlení je úžasný, naprosto senzační a miluju ho. Všechno opravdu důležité už máme zařízené, největší radost mi udělala bez debat spížka, díky níž už jsem nemusela skladovat zásoby v krabicích na schodech, kupříkladu. Máme skvělý vestavěný skříně, kam se mi konečně vejde všechno oblečení, které jsem taky finálně protřídila a můžu s hrdostí říct, že už tam není ani jeden kousek, co by mi neseděl nebo se mi nelíbil. Neříkám, že je to nějaká capsule wardrobe, ale myslím, že tam nejsou žádné vyložené zbytečnosti a skoro všechno jsou to taky kvalitní kousky, o kterých doufám, že mi vydrží ještě pěkných pár let. Leda bych zase zhubla, ale to si myslím se s mým sedavým životním stylem asi fakt nestane, pěší cesty do práce a domů to nevytrhnou.

Na začátku prosince mě naprosto nadchlo počasí, alespoň na chvíli ochutnávka zimy jak se patří. Hned mě z toho chytila vánoční nálada a snažím se ji pěstovat, i když už je sníh zase pryč a teploty se pohybujou i nad nulou (bórink, ale když se zamyslím nad tím, kolik lidí se před zimou nemá kam schovat, tak vlastně díky bohu za tu nudu). V práci jsme měli už dva vánoční „teambuildingy“ (jak to vtipně nazvala paní ředitelová), ve skutečnosti jde ale o to, že se pár bab sejde, pije vajno a plete věnce nebo peče cukroví. Ale bylo to taky super, s cukrovím jsem jenom pomáhala, ale věnec jsem si uvila vlastní a myslím, že se mi i povedl. Vzhledem k tomu, že se o mě léta proslýchá, že mám obě ruce levý, a obecně se považuju za manuálního břídila, mě i ten blbej adventní věnec strašně těší. V týdnu k němu přibyl i stromeček v květináči a dokonce už přežil nálet našich kočičáků. Kteří nám kromě občasných hromádek, když se jim zrovna nelíbí stav kočičích toalet, dělají jenom samou radost. Do toho pořád vyhrávám nějaké koledy a vánoční písně, momentálně Stingovo If On A Winter’s Night, což je, pokud to náhodou nevíte, to nejlepší zimní album vůbec.

Jestli se vám zdá, že je tenhle příspěvek takovej nenaloženej, tak se omlouvám. V úterý mi trhali osmičku, v puse mám asi čtyři stehy a po večerech mě to vždycky bolí nejvíc. A přede mnou vyhlídka tak akorát na vaření, protože zítra v práci něco jíst musím, že jo. Ale říkala jsem si, že už jsem strašně dlouho nepsala na blog a i kdybych měla psát úplný koniny, že fakt musím. Protože ono to psaní vážně strašně pomáhá. Skládat si ty střípky každodennosti, radovat se, stěžovat si, nechat prsty lítat po klávesách a někdy se až divit, co z toho všechno vyleze. Takže takhle já jsem se měla v půlce prosince 2017 – s bolavou pusou, málo časem, momentálně lehce v nenáladě, ale obecně neuvěřitelně spokojená. V útlumu, ale v pohodě. Tak doufám, že to máte podobně!