Trable s cukrem

Nad těhotenskou cukrovkou už se rozčiluju nějakou dobu. Když jsem se poprvé dozvěděla, že něco takového vůbec existuje (další z mnoha těhotenských zázraků, o kterém nám ve škole neřekli), tak jsem si ani nedovedla představit, že bych něco takového musela řešit. Těhotenskou cukrovku prostě mít nebudu a basta. Jenže pak mamka přišla s tím sladkým tajemstvím, že ona ji se mnou měla, a tak jsem chtě nechtě musela začít pomalu alespoň v duchu počítat s tím, že mě to možná potká. Nicméně přibližně do dvacátého týdne netřeba se stresovat, zátěžový test se neuspíší.

Pro ty, kdo neví, co zátěžový glukozový test obnáší – v den předcházející testu si v šest hodin večer dáte lehkou večeři a pak už nesmíte nic jíst ani pít slazené nápoje. Ráno se pěkně nalokáte vody a vydáte se k doktorovi. Tam vám vezmou krev z prstu, pokud jsou hodnoty v pořádku, tak vypijete sklenku ultrasladkého sirupu a jdete si sednou do čekárny/lehnout na lůžko, záleží jak to kde mají zařízené. Pak vám dvakrát berou krev ze žíly – vždycky po hodině. Po dvou hodinách máte tedy test za sebou a můžete se konečně nasnídat. Prožitky z testu se velmi liší – mně osobně spíš obtěžoval než co jiného, hladovění bylo nepříjemné, ale po vypití glukozového roztoku se mi neudělalo nijak špatně. Některé ženy to ale snáší mnohem hůř, takže je vždycky lepší mít v pohotovosti doprovod, který vás po testu vyzvedne. Samozřejmě se taky může stát, že celý test se stopne hned na začátku, protože prvotní hodnota cukru v krvi nebude pro testování vhodná. Nikoho asi nepřekvapí, že to byl můj případ, takže jsem si hladovění a brzké vstávání dala hned dvakrát. Juch. Hned od začátku prostě šlo všechno jako na drátkách.

Když mi doktorka oznámila, že výsledky jsou lehce nadlimitní a mám se pro jistotu objednat na diabetologii, vlastně mě to ani nepřekvapilo. Inu, co se dá dělat. Nejdřív si mě vzala do parády diabetologická sestra, poučila mě o dietě a o měření. Měření? No moment, to se jako budu několikrát denně píchat do prstu? Eeeeh, no paráda. Měřím se vždycky obden čtyřikrát – na lačno, po snídani, po obědě, po večeři. Nejdřív jsem z toho byla hodně otrávená a trochu se bála, ale jestli mě tahle zkušenost něčemu naučila, tak tedy že není potřeba se strašit předem a všechno se dá zvládnout. Opět je to spíš otrava než nějaká nepříjemnost. Samozřejmě se měření hůř hlídá, když je člověk v rozletu, největší problém jsem měla měřit se, když jsem povlávala někde ve městě, to se pak velmi snadno zapomene. O něco víc mě stresovalo, že sestřička mi dala nějaké pokyny, v materiálech od ní to bylo trošku jinak a ještě jinak to pak bylo v příručce ke glukometru. Mám ráda, když vím, na čem jsem, a rozptyl v tabulkách mě značně znervózňoval. Takže jsem před první konzultací s doktorkou – diabetoložkou byla dost nervózní, protože jsem měla pocit, že moje hodnoty po zavedení diety za moc nestojí. Doktorka mě naštěstí ujistila, že je to dobré a že dieta, zdá se, funguje. Takže jsem dostala zprávu a tradá domů. Jaké bylo moje překvapení, že ve zprávě byly věci, které neodpovídaly tomu, co mi řekla (např. jak často a po jak dlouhé době se měřit, že mám posílat výsledky emailem a podobně) a navíc mě ještě předala do péče své kolegyni. No krása. Každopádně jsem se tedy držela informací ve zprávě, začala se měřit nejen po jídle, ale vždy i před ním. Nová paní doktorka se pak samozřejmě poněkud divila, proč se měřím tak často, nicméně alespoň mi sdělila, že dieta stále vychází dobře.

Nevím, jestli se mi pak cukrovka opravdu zhoršila, nebo se na výsledcích podepsal můj vedrem naprosto rozbouraný denní režim, během kterého už jsem vlastně nebyla schopná se do lačného stavu (tzn. 8 hodin bez jídla) vůbec dostat. Výsledky začaly dost kolísat a v týdnu kontroly se mi glykemie po snídani vyhoupla na velmi nehezká čísla. Co na to moje paní doktorka? Sprdla mě, že jsem jí měla už dávno zavolat a řešit to, že jsme se přece tak domluvily. Byla jsem z toho dost zmatená, protože jsem si nic takového nevybavovala, ale ve svém momentálním stavu už opravdu za nic neručím. Zpětně jsem se pak dívala do zprávy a nic takového tam samozřejmě uvedené nebylo. Ono by totiž bylo v tom případě potřeba domluvit se při jakých hodnotách mám doktorku kontaktovat, že ano. Každopádně kromě sprda jsem dostala taky inzulin a ještě sladkou informaci o tom, že podle odběrů mám špatné výsledky i hormonu štítné žlázy a musím markantně navýšit dávku léků. Co vám budu vykládat, měla jsem co dělat, abych se jí tam v ordinaci nerozbrečela. Zaprvé proto, že jestli jsem fakt nechtěla cukrovku, tak píchat si inzulin už jsem nechtěla teda tuplem. Zadruhé pak proto, že jsem si připadala jako malý, neschopný dítě, co ani není s to se najíst tak, aby z toho nemělo zdravotní problémy. Doktorka sice tvrdila, že v mém případě by dieta už nic nespravila, ale já jsem přesvědčená, že při pořádném rozebrání mého jídelníčku bychom přišly na to, co dělá problém, a dieta by stačila. To by se ale nejdřív muselo chtít, že ano. Takže předepsat inzulin a nazdar bazar.

Když jsem se v pátek večer psychicky odhodlávala, že si to teda půjdu píchnout, zjistila jsem věc, co mě dožrala už úplně. K inzulinovým perům, která jsem si vyzvedla v lékárně, jsou potřeba ještě zvlášť jehly, a ty samozřejmě nemám! Jadrně jsem zanadávala na neschopného praktikanta, který mě v lékárně obsluhoval, že mi je zapomněl vydat, a snažila jsem se nestresovat myšlenkou, že o víkendu jehly nikde neseženu. Můj nejúžasnější muž se pro jehly bryskně vydal v sobotu do jedné z mála otevřených lékáren, kde na něj koukali jak z jara, že ty jehly a) nemají a b) by mu je bez předpisu stejně nevydali. Jasně, jehla je fakt kurevsky nebezpečnej nástroj, zvlášť když je dělaná jako součást konkrétního inzulinovýho pera, tím by se určitě píchal hérák jedna radost, tak to musíme dát na předpis. Takže vzácný a potřebný inzulin moje tělo nedostalo další tři dny. V pondělí jsem se plná rozhořčení vydala do původní lékárny a pokusila se jehly vymámit i bez receptu. Moje doktorka i její kolegyně jsou totiž obě na dovolené, takže mi jehly neměl kdo předepsat. V lékárně si bohužel stáli na svém, nicméně mi poradili, že ještě jedna další doktorka ten den zrovna ordinuje a že by mi je předepsat mohla. Jaká byla moje radost, když jsem v ordinaci potkala svou „starou známou“ diabetologickou sestru, která po vysvětlení situace jen pozvedla obočí a prohlásila: „No, tak to je jasný, ona vám to paní doktorka zapomněla napsat, to je u ní normální. Tuhle komusi místo inzulínovýho pera omylem předepsala něco úplně jinýho.“ Takže pardon, pane praktikante, vy za nic nemůžete! A je vám asi jasný, že moje důvěry v doktorčiny schopnosti povážlivě povadla.

Moje rozhořčení nicméně stále ještě nedosáhlo vrcholu. Na doporučení diabetoložky jsem volala své doktorce na endokrinologii, abych s ní probrala nastalou neblahou situaci ohledně kompenzace hormonu štítné žlázy. Poté, co jsem doktorce řekla výši hodnot z odběrů a dávku léků, kterou mi předepsala diabetoložka, mi endokrinoložka vysvětlila, že výsledky jsou jen lehounce nadlimitní a že předepsaná dávka je naprostý overkill a vzhledem k tomu, že za dva týdny rodím, tak určitě dávku navyšovat není potřeba. Kdo by v tu chvíli nepochyboval o kompetentnosti celého toho lékařského řemesla? Člověk se jim svěřuje s tím nejcennějším a pak má pocit, že je tak akorát pokusnej králík.

Poslední kapka ovšem přišla dneska při první kontrole v porodnici. Vysnila jsem si totiž, že budu rodit ve Vyškově. Znamená to, že muž si musel v práci domluvit, aby mě tam mohl vozit (sorry, ale tu víc než hodinu v MHD fakt nedám) a můj brácha nám velkoryse zapůjčuje vůz. Takže jsme se ráno vydali na cestu, aby mi pak sestřička řekla, že jestli beru inzulin, tak u nich s největší pravděpodobností ani nebudu moct rodit. No-to-mě-poser. V tu chvíli už jsem nebyla ani naštvaná. Jen rezignovaná. A snažila jsem se moc nemyslet na to, že mě v tom případě zřejmě čeká porod ve fakultce, čemuž jsem se chtěla pokud to jen trochu jde vyhnout. Nicméně se to nakonec v dobré obrátilo. Když jsem se dostala na vyšetření ke gynekoložce, ujistila mě, že dokud bude dávka inzulinu tak nízká, jak ji mám, že to půjde. Třikrát hurá a sláva! Já samozřejmě vím, že ono to nakonec všechno může dopadnout jinak a třeba nakonec ve Vyškově tak jako tak neporodím, ale jsem ráda, že jsem nepřišla alespoň o tu možnost. To už bych tu cukrovku fakt vyhodila z okna.

Když se to vezme kolem a koukolem, vlastně zase o tolik nejde. Jsou to všechno nepříjemnosti, co jsou ovšem řešitelné. Co by člověk neudělal pro zdraví svého dítěte, že? Řeknu vám, že zrovna píchat si jehlu do stehna jsem vždycky viděla jako jednu z věcí, kterou prostě nezvládnu udělat. Proto ze mě taky nikdy nebude narkomanka. Já si prostě strašně nerada působím nepohodlí a bolest, nedokážu to – nikdy jsem ani nebyla schopná strčit si prsty do krku tak, abych se pozvracela. A ono to nakonec jde. Všechno jde. Ale to ještě neznamená, že mě to nemůže pěkně srát. Je to kombinace pocitů neschopnosti (že jsem nedovedla dodržovat dietu dostatečně dobře, což možná je a možná není pravda) a ublíženosti (snad ani ne takové to „proč zrovna já“, ale spíš „proč po mě ta blbá doktorka furt něco chce, beztak mi to dělá akorát naschvál“). Štve mě, že bych i v tomhle případě ráda převzala zodpovědnost za vlastní zdraví a aktivně se podílela na léčbě, což ovšem nejde, pokud jako pacientka nedostanu ucelené informace a ani nevím, komu z těch odborníků mám věřit. A pak samozřejmě by se se mnou taky musel někdo bavit.

Ona totiž ta cukrovková dieta fakt neznamená, že se jenom přestanete cpát dortama a pít sladkou limču. I to kdy a jak často jíte je ještě docela jasná věc. Ale pak přichází na řadu kouzlení s tím, jaké přesně jíte přílohy (člověk aby se pomalu bál zrnka rýže), kdy jíte mléčné výrobky, kolik jíte ovoce (zapomeňte na klasické těhotenské rady, že ovocem šetřit nemusíte), jakou jíte zeleninu (protože půlka z ní se vlastně počítá spíš jako to pitomé ovoce) a tak dále, a tak dále. Je toho strašně moc a i pro mě jako pro člověka, který se snad stravuje docela rozumě, je fakt fuška se v tom vyznat a nějak rozumně to převést do praxe. Konzultace jídelníčku by podle mě měla tím pádem být úplný základ. A to ani nemluvím o těch stavech absťáku po cukru, který tohle všechno provázej a komplikujou. Prostě jedna velká balada.

A jaké z toho plyne poučení? Nemějte těhotenskou cukrovku. Je to pruda.