1. 6. 20

Ano, přiznávám, místo na blog bych teď měla psát do jistého wordového souboru, ale když není zbytí, tak není zbytí. Přijde mi důležitý, abych si tady zaznamenala dojmy z prvního týdne našeho nového rodinného režimu. Moc ráda se k takovým zápiskům pak vracím, přijde mi, že z paměti všechno rychle vymizí, ale když se nakopnu a zapíšu si prožité okamžiky co nejdřív, vzpomínky se pak občerstvují jedna radost.

V pondělí to nemohlo být jinak, než že jsem ještě před samotnou prací pulírovala pracovnu. Věděla jsem, že jinak bych se nemohla pořádně soustředit a úklid pracovny byl dluh, co jsem si s sebou táhla už kolik měsíců. Rozhodně od té doby, co kvůli koroně začal muž pracovat na home officu. Ale věděla jsem, že v důležitých dokumentech je bordel už mnohem, mnohem dýl. Samozřejmě jsem před tímhle úkolem hodně prokrastinovala, ale nutnost zasednout k práci mě zásadním způsobem popohnala, takže během pondělního dopoledne bylo hotovo. Ručně jsem skartovala nespočet papírů, které jsem vyhodnotila jako již nepotřebné, všechno úhledně seřadila a naskládala do příslušných složek. Teď už jen nezlenivět, poctivě zakládat i nové dokumenty a taky pravidelně třídit. Jednou za rok určitě. Jsme holt už jednou dospělí a navíc rodiče, tak by to asi chtělo, abychom v takovýchhle zásadních dospěláckých věcech měli pořádek. Každopádně jsem zasedla k překladu s čistou hlavou a pocitem dobře vykonané práce. Tak to má být.

Hned od začátku se pokouším nastavit a udržovat přísnou rutinu. Vstávačka o půl sedmé, vyplížit se z ložnice, aby se chlapci neprobudili, opečovat se, nachystat si snídani a pak šup za klávesnici. Někdy tedy taky vstávačka v sedm, protože se chlapeček ještě chce kojit a snídaně se protáhne, protože kluci vstanou dřív, než se stihnu zašít do pracovny, ale každopádně se snažím za každé situace o co nejdřívější start. V pracovně zapálit svíčku, podle nálady vybrat vonný olej do aroma lampy a ještě před zapnutím počítače si dopřát asi deset minut pro sebe s meditační appkou Shine. Dělá mi to fakt dobře na duši. Jakmile zapnu počítač, měla bych ideálně hned otevřít práci, ale přiznám se, že si ještě dopřeju chvíli na internetu, kouknu, jestli nejsou nějaké nové články na mých oblíbených blozích, zkontroluju hudební bazary (jsem totiž na lovu digitálního piana), projedu emaily a zprávy na FB. Snažím se ale nikde se moc nezaseknout a do práce se pustit co nejdřív. Pak si zapnu Toggl, kde si měřím, kolik času nad kterou částí překladu strávím. Nejdřív si po sobě přečtu překlad z předchozího dne a pak konečně začínám datlit se vším všudy. Jde to zatím trochu pomaleji, protože přeci jsem přeci jen naskočila do rozjeté série fantasy knih, takže pořád ověřuju v předchozích dílech, pro co je zavedený jaký pojem, jestli tahleta koncovka je pro danou postavu ještě v oukeji, nebo už jsem ustřelila… Ale s každou přeloženou stránkou to jde líp a líp, dostávám se do toho a myslím, že brzy už to bude docela plynulá práce, přesně jak to mám ráda.

Když jde všechno dobře, skončím nejpozději ve čtyři odpoledne a mám ještě spoustu času na to si hrát s Lišákem nebo podniknout něco s oběma mými chlapci. Ti už spolu za ten týden zvládli koupit boty (Lišák sice při odchodu brečel, ale jakmile zaklaply dveře, hned se ztichl a začal se zajímat o souseda), absolvovat schůzku v bance (Lišák se tam prý trochu nudil, tak při pobíhání po dětském koutku shodil fíkus, no co, stane se), jít na angličtinu (trochu jsem se bála odchodu, ale chlapeček mi akorát zamával a s úsměvem vyrazil s tatínkem) a společně jsme vyrazili v pátek do města na oběd. Já zase zvládla absolvovat testy na diabetologii a zažádala si konečně o vydání nového řidičáku. Naznala jsem, že jestli se mám letos opět pustit do řízení, není na žádné zdržovačky čas. Lepší podmínky pro to už mít nebudu.

A víkend jsme si užili krásně spolu, bez práce a povinností. V sobotu jsme vyrazili na plavání, do bazénu jsem po předkoronovém fiasku na první lekci, kdy spolu kluci ani nevlezli do vody, šla s Lišákem já a ke konci lekce už si vodu vyloženě užíval. Těším se, že příště se mě třeba nebude celou lekci držet jako klíště a zkusíme i trochu toho pohybu ve vodě. Bylo to každopádně moc fajn, i když hygienická opatření z toho dělají takovou trochu zvláštní záležitost. Pak jsme se naobědvali v moc fajn vietnamské restaurace v Černých polích a vyrazili na přehradu. Měla jsem tam pro nás naplánovanou naučnou stezku o délce asi 6 km s tím, že Lišák si během procházky zdřímne u tatínka v nosítku. No, dopadlo to tak, že chlapeček trval na tom, že ho ponesu já, takže jsem jako lokomotiva supěla s třináctikilovým batůžkem do kopce jako kráva. Ale stálo to za to, prošli jsme se krásně a užili si klid a přírodu. Když jsme se pak vydali relaxovat na pláž, vyhnal nás za chvíli déšť, ale i tak to bylo moc prima. No a v neděli jsme u nás uspořádali oslavou narozenin naší kamarádky. Moc jsem si užila, že po dlouhé době jsme měli zase doma plno lidí, dobrou společnost a zábavu. A oslavenkyně měla radost, což je samozřejmě ta nejlepší odměna.

Přiznám se, že k dnešnímu zápisu mám ještě jeden důvod. Dneska dopoledne jsem totiž byla na diabetologii pro výsledky testů… a nedopadlo to úplně dobře. Mám prediabetes. Když mi to doktorka (kterou od začátku dost nesnáším) poměrně lhostejně sdělila, tak jsem chvíli myslela, že se rozbrečím. Nějak jsem to tušila, že to tak možná dopadne, ale člověk pořád doufá. Ale udržela jsem se. Doktorka mi předepsala prášky, prohodila dvě věty o zdravé stravě a aerobním pohybu a „mějtesehezkynashledanou“. Čirou náhodou v posledním Kurníku vyšel článek, který mi hodně mluvil z duše. Hned se mi vrátilo moje zoufalství z toho, co jíst při těhotenské cukrovce. Podle doktorky ještě diabetickou dietu držet nemusím, ale obávám se, že jestli se chci cukrovce druhého typu vyhnout, nic jiného, než omezit cukr na naprosté minimum a konečně si udělat dost času na pohyb, mi prostě nezbyde. Snažím se alespoň nemít výčitky, že jsem si to způsobila sama nějakým zhýralým obžerstvím, protože myslím, že oproti běžnému člověku to se sladkým nijak nepřeháním, ač je pravdou, že po poporodním období střídmosti jsem se zase vrátila k dortíkům i buchtám. Tak nezbývá, že se začít smiřovat s tím, že holt kamarádi přeci jen nebudeme. Bude to zřejmě chtít úplně přenastavit to, jak o jídle přemýšlím. Vymazat si z hlavy ten městský stereotyp o návštěvách kaváren, v nichž už bych si opravdu neměla co objednat. Na druhou stranu se utěšuju – dřív pro mě byla neuvěřitelná výzva přestat jíst maso a teď, po nějakých sedmi letech, už nad tím vůbec nepřemýšlím a necítím se omezená. To samé pití alkoholu, ke kterému se ze zdravotních důvodů nehodlám vracet ani po ukončení kojení. Pevně věřím, že stejným způsobem se naučím vnímat i sladké a za rok za dva mi nebude vadit, že nemůžu spořádat na posezení větrník nebo si upéct sladké buchty. A konečně mi alespoň zmizely všechny výmluvy, kterými jsme neustále odkládala pravidelné cvičení a pohyb. Bude výzva zařadit těch 5×45 minut cvičení do týdenního režimu, ale i to se zvládne. Naštěstí mám ve svém muži plnou podporu a vím, že když mi zrovna bude scházet motivace, tak se o něj můžu opřít. A když se poštěstí a někdo nám pohlídá Lišáka, třeba si po letech zase spolu zaběháme a nebo se nechám vlákat do mužovy sluje… chci říct posilovny. A třeba mi tam zase zapálí vonnou svíčku, jen tak, pro radost.

Protože jestli z předešlého týdne něco jasně vyplývá, je to fakt, že můj muž je prostě ten nejlepší na světě. Nejlepší táta, nejlepší manžel, nejlepší parťák a nejlepší kámoš. A víte co? Možná, že o tom, jaké to je být táta na plnej úvazek, něco napíše i on sám. Stay tuned!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s