Tak už to byl rok… Ach jo. Mám pocit, že od té chvíle, co mi bylo třicet, letí čas ještě jednou tak rychle jako předtím. Myslím, že v tom hraje velikou roli i ta rutina – často nevím, co je za den, protože ten předešlý a ten ještě předtím vypadal úplně stejně, variace minimální. Dny se slívají do jednoho, rozsekávají je jen víkendy, kdy jeden den máme rodinný a druhý den stejně zase sedím u počítače a pokouším se nahnat normostrany. Snažím se do diáře čas od času zapsat i nějakou milou drobnost, abych alespoň při ohlédnutí se zpátky viděla, že se opravdu něco děje, že to není jen nekonečné unášení proudem.
Už dlouho mi na paty šlape pocit viny. Za to, že se máme, jak se máme. Že máme to, co máme. Že nedokážu zařídit, aby to tak měli i ostatní – nebo alespoň ti, na nichž mi záleží. Současná situace to všechno jenom násobí. Spoustu lidí trápí samota – pro mě je samota něco, co mi naopak chybí. Čas pro sebe, na krátkou chviličku shodit všechny role, co mám, a být jen sama se sebou. Neplnit neustále nějaké požadavky zvenčí, ale soustředit se na sebe, na to, co chce moje tělo a duše. Vystoupit z role manažerky všeho a jen tak v klidu být. Koukat do ohně nebo do zeleně. Vyspat se. Ach jo, jak strašně bych se chtěla pořádně vyspat. Poslední dobou je to zase náročnější, noci jsou neklidné, spánek trhaný, pořád nějaké přesouvání, uklidňování, tišení, umravňování (to když se malé nenechavé ručky sápou pod tričko a tichý ospalý hlásek kňourá „míto, míto“). S každou špatnou nocí klesá nejenom moje energie, ale i moje schopnosti seberegulace. Odsekávám, nadávám, křičím. Nejsem schopná empatie ke komukoli. Ze všech sil se snažím nebýt zlá alespoň na Lišáka, ale za nic jiného už neručím. Někdy pomůže humor, jindy ani to ne.
Přitom je každý den posetý i spoustou krásných okamžiků – veselých, láskyplných. Snažím se je vyhledávat a dávat jim příležitosti. Podporovat je. Hledat cestičky, jak narušit rutinu – sice mi ve spoustě věcí strašně pomáhá, ale zároveň mě dusí. Naštěstí tomu nahrávají prodlužující se dny – ani když dopracuju a docvičím, ještě není příliš pozdě na to se rychle převléknout a vypadnout na čerstvý vzduch. Někdy si jdeme hrát do bláta na zahradu. Jindy nasedneme na koloběžku a drandíme po okolí. Když bylo ve čtvrtek celý den upršeno a pošmourno a já jsem byla jak Íjáček, nasadili jsme nepromoky a gumáky a šli jsme skákat do kaluží. Já jsem si taky zaskákala a nikdy by mě nenapadlo, jak může být to šplouchnutí při doskoku uspokojivé a v jistém smyslu osvobozující.
Včera jsme taky započali letošní pěstitelskou sezonu a pustili se do setí semínek. Stejně jako loni i předloni vlastně vůbec nevím, co dělám. Zahrádkářskou bichli, co jsem si koupila loni na jaře, jsem samozřejmě přečíst nestihla. Uvažuju, že letos ještě rychle zapátrám po nějaké trochu útlejší, ale o to praktičtější příručce. Gardening for dummies. Je vůbec něco takového? Pořád se v duchu opravuju, že to, že nevím, co se zahradou, ještě neznamená, že jsem neschopná. Prostě mě to nikdy nikdo nenaučil. Nevím, kde a s čím začít. Tak jsem alespoň rozečetla Čapkův Zahradníkův rok, sice se tam praktického mnoho nedozvím, ale aspoň se pobavím.
Konečně jsem taky přestala pořád jenom fňukat, že doma pokojovky mít nemůžeme kvůli kočkám, protože mi došlo, že když teď v pracovně trávím skoro každý den, můžu si pokojovky přece dát tam! Nechápu, proč s některými věcmi vždycky tak otálím. To stejné s pořízením prostírání pro Lišáka. Víc než rok jak pitomec pořád drhnu stůl, nadávám, že je to furt špinavé, ale prostírání koupím, když jsou mu dva a půl. No nic. Každopádně teda pořídila jsem tchynin jazyk a potos, z redakce si donesla pileu a do pracovny přestěhovala i náš nesmrtelný rýmovník, který jako jediný už roky přežívá mou „péči“ a kočky. Vypadá strašně a myslím, že má namále, ale snad mu přemístění do klidnějšího prostředí prospěje. Jak už to tak bývá, mám najednou strašné puzení nakoupit o pokojovkách moudré knihy, pořídit si VŠECHNY trendy kytky a proměnit pracovnu v zelenou džungli. Naštěstí na to nejsou peníze ani čas, takže to nechávám plynout a uvidíme, jestli to ty moje zelené nádhery vůbec u mě přežijou, než jim pořídím nějaké kolegyně.
Ale těší mě, že si to doma tak postupně děláme čím dál uspořádanější, hezčí a útulnější. Konečně jsme pořídili Lišákovi knihovnu do pokojíčku, tak se těším, až tam sneseme všechny ty dětské knížky, které jsou porůznu rozstrkané po snad všech místnostech a zas to budeme mít doma o kousek hezčí (teda do doby, než milostpán všechny knížky z knihovny vyháže – ale protože už budou jen u něj v pokoji, tak prostě zavřu dveře a budu dělat, že tam nejsou). K domácí pohodě přispívají notně i chlapci, ze nichž se postupně stávají profi pekaři – týdně upečou většinou tak dvě dobroty. Už jsme měli pizza šneky, klasickou foccaciu, celozrnnou foccaciu, koblížky, pizzu, pigs in blanket… Mám radost, že si kluci našli něco, co je baví a co má navíc tak lahodné výsledky. Trochu jsem jim to zkomplikovala přeskládáním špajzu, ale zase jsem na sebe fakt hrdá, myslím, že se mi to konečně povedlo vymyslet fakt dobře. Tak teď ještě konečně sehnat nějakou tu kredenc do letní kuchyně, abychom to mohli začít civilizovat i tam a zahájili jsme jarní sezonu ve vší důstojnosti. Těším se!
My World is Made of Letters 